Josef Formánek: Se svou alkoholickou minulostí to teď mám stejně jako s vírou

Často se v rozhovorech s vámi píše, že jste vyléčený alkoholik. Vadí vám tahle nálepka?
To byla skutečnost, moje minulost. Nemá smysl popírat ji, bránit se, nebo ji naopak adorovat. Prostě to tak bylo. Nevzbuzuje už ve mně žádné emoce. Je mi jedno. Se svou alkoholickou minulostí to teď mám stejně jako s vírou. Když se na ni někdo zeptá, rád mu odpovím. Když ne, nemám potřebu o ní mluvit…

Josef Formánek hostem Show Jana Krause:

Závislosti na alkoholu jste se zbavil. Když se taková věc podaří, je pak snadnější vyrovnat se s bloky, které v člověku dřímají?
Jedna zkušenost s překonáním sama sebe vám nejspíš žádný klíč nedá. Ale nabije člověka sebedůvěrou, s níž jde vše v životě mnohem líp.

Je pravda, že Dvě slova jako klíč jsou první kniha, kterou jste napsal střízlivý?
Není to tak, že bych u všech kapitol předchozích knih pil. Ano, některé pasáže byly psány pod vlivem alkoholu. Úplně první kniha, kterou jsem napsal střízlivý, byly Úsměvy smutných mužů, pak Dvě slova jako klíč a potom ještě Kniha o tichu. Bál jsem se toho, jaké to bude bez alkoholu, ale mé obavy byly zbytečné…

Josef Formánek: Přeju si, abych už nikdy neměl problém s alkoholem

Společnost

Film podle vaší knižní předlohy je o hledání smyslu života. Začal jste s hledáním smyslu života cíleně, nebo přišlo zcela nečekaně?
Celé to začalo v mém dětství. Byl jsem u babičky na prázdninách, blbnul s klukama u rybníka… Úplně si vzpomínám, jak jsem byl tehdy bytostně šťastný, že nemusím do školy, nemám žádné úkoly, nikdo mě nehlídá, je krásně a já jsem s kamarády u vody. Bylo tak nádherně modré nebe… Spokojeně jsem se zastavil, usmíval se, zaklonil hlavu a najednou jsem v ní uslyšel slabounký hlásek, opakující se myšlenku: „Stejně jednou umřeš.“

Vím, že jsem si sednul do písku a přemýšlel o tom, co je po smrti. Jaký má život vlastně smysl a co v něm má smysl. Ty otázky pomohly určit mou další životní cestu. Dokonce jsem si je pokládal znovu a znovu při psaní všech svých osmi knih.

Může film tomu, kdo je na cestě hledání, v nacházení pomoci?Nevím. Jen vím, že z několika pracovních projekcí odcházeli lidé, často i z filmové branže, s nimiž jen tak něco z audiovize nepohne, plakali, usmívali se zároveň a u východu z kina si dávali navzájem přednost u dveří. Zahřálo mě to u srdce a říkal jsem si, že jestli kniha nebo film alespoň pár lidem pomůžou změnit život k lepšímu, mělo tohle snažení smysl.

Váš život se k lepšímu obrátil při psaní knihy Dvě slova jako klíč. Dokázal jste se během tvorby zbavit strachu ze smrti.
Zažil jsem velmi zvláštní noc, během níž jsem se z ateisty stal hluboce věřícím člověkem. O té noci v knize i píšu… Po ní úplně zmizel strach ze smrti. Ne že bych se ze smrti radoval, ale až přijde, tak přijde. Něco tu noc pominulo, ale něco jsem zase našel – radost ze samoty, ticha.

Snažím se od té doby žít tak, abych nemusel ničeho litovat. Snažím se chovat ke všem lidem bez rozdílu slušně a laskavě, nikomu neubližovat. Snažím se naplnit své sny, anebo si je jednou provždy nechat na jindy… Často si řeknu sám pro sebe, vlastně to jen uznám: „Tohle za svého života už nestihnu.“ Ale není v tom bolest, jen konstatování skutečnosti.

Jakou knihu by si lidé měli přečíst? Osobnosti Česka představily své tipy

Literatura

Někteří čtenáři jsou přesvědčeni, že Dvě slova jako klíč jsou laskavá a nádherná kniha. Druzí román popsali jako depresi od začátku do konce. Překvapují vás tak odlišné názory?Ne. Každý jsme jiný, vizuálně i uvnitř. Někdo je chladnější, jiný emocionálnější. Někdo se zajímá o praktické věci, jiného zajímá, co je za tím vším.

„Můžu vám prozradit, že je to něco, co tady dlouho nebylo. Bůhví, zda někdy vůbec v české kinematografii vzniklo… Hodně to probrečíš, ne že by to bylo tak smutný, ale jak je to silný, “ láká diváky na film herec Jaroslav Dušek. Nebudou se lidé bát jít do kina, aby je snímek nezasáhl? Chápete takové obavy?
Ne. Mám rád, když mi film zůstane dlouho pod kůží a mocně se mě dotkne. Ale nemusíte se bát. Mimo silných pasáží je ve filmu Dvě slova jako klíč hodně míst, která zahřejí u srdce.

Dvě slova jako klíč (2023):

Na natáčení jste dohlížel osobně? Byl jste vždy a všude?
Ano, i když slovo dohlížel je asi přehnané. Prostě jsem byl u natáčení a občas se mě režisér Dan Svátek na něco zeptal nebo jsme spolu o něčem diskutovali. Ale to bylo tak všechno. Máme podobné vidění světa a už se taky trochu navzájem známe. Navíc se z nás stáli přátelé. Vše mezi námi probíhalo relativně v klidu. Jinak jsem se účastnil natáčení ve Francii, v Dánsku, Čechách, Indonésii a USA. Bohužel mi to nevyšlo, když se točilo v Indii.

Film jste už viděl?
Viděl, a je nádhernej. Nejdřív mně bylo hloupý, že u něj v kině pláču, když jsem ten příběh napsal, a nemělo by mě na něm tedy nic překvapit. Pak jsem nad tím mávnul rukou a po projekci vypadal jako ostatní diváci. Ubulenej a usmívající se sám do sebe…

Snímek se jmenuje Dvě slova jako klíč. Zaznějí ta slova ve filmu?
Ano, zaznějí.

Jak zásadní pro vás jsou?
Jsou pro mě moc důležitý. Změnily mi život.

close info Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová zoom_in Facebook Deník Styl je tu pro každého.