Moderátorka Markéta Fialová: Televizní dres měním teprve potřetí

Celá společnost teď žije tématy koronavirus a karanténa. Má to člověk působící v médiích jinak? Věci, které běžnou populaci děsí, jej svým způsobem fascinují, vzrušují?
U mě to má dvě roviny. Za prvé mě mrzí a naplňuje nervozitou, že momentálně jsem novinářkou na suchu. Naše stanice ještě neodstartovala a nezačala, takže nemůžu přispět svojí prací. Samozřejmě, sleduju všechny kolegy, kde se dá, na všech zpravodajských serverech, kanálech a v éteru. A říkám si – jasně, tohle udělali skvěle, tady byli teda fakt rychlí, ale dívám se na to, bohužel, zpovzdálí. A pak je tu i rovina b, jsem také jednou z nás. Matka dvou dcer, z nichž jedna je aktuálně v cizině, ve Francii. Takže mám starost, jestli ji nebudeme muset rychle stáhnout domů, až jí zavřou školu. A samozřejmě myslím i na své rodiče, aby se nevydávali někam, kam nutně nemusí.

Stáňa Lekešová, Saskia Burešová? Pro nás módní ikony, říkají hlasatelky z ČT3

Během své novinářské kariéry jste stav ohrožení už několikrát zažila, například během povodní. Je to opravdu tak, že v tu chvíli jde všechno stranou a vy musíte být v televizi nonstop od rána do večera?
První taková větší věc – i když lokálního charakteru – mi v podstatě nastartovala kariéru. Když jsem kdysi dávno byla jako stážistka v České televizi, začal hořet hotel Olympik. To nebyla doba on-line šíření informací, takže mě tehdejší šéf zpravodajství Ota Černý do Karlína poslal se štábem, ať zjistím, co se tam děje. Přijela jsem na místo jako první a dozvěděla se, že jsou na místě mrtví. Začali jsme živě vysílat, reportáž od nás okamžitě odkupovala zahraniční média, protože mrtví byli cizinci. Díky tomu jsem od Oty dostala nabídku na smlouvu. Druhou podobnou situací, jak jste sama zmínila, byly povodně. Jezdila jsem například na korbě náklaďáku s dobrovolnými hasiči, opravdu to fungovalo tak, že se něco děje a musím být stále k dispozici, občas třeba i přespat v newsroomu. Právě proto je teď pro mě nepřirozené, že jsem v podstatě na home office.

Často si říkám, jestli dnešní extrémní informovanost lidem spíš neubližuje. Vidím to i na sobě. Sleduju zpravodajství, pořád něco čtu nebo vyhledávám informace na netu. Nebyli jsme v „bezonlajnové“ době paradoxně šťastnější a klidnější?
Je otázka, čemu říkáte absolutní informovanost. Držím se zásady – a také jsem to párkrát při moderování zpravodajství použila – ne vše, co vám říkáme, je radostné, ale vědět byste o tom měli. A pak se podle toho můžete zařídit. Samozřejmě, že mě rozčílí, když na nejmenovaném serveru objevím článek s titulkem „Co všechno si nakoupit do špajzu v době karantény“ a zpráva zbytečně budí v lidech paniku. Ale naopak číst o tom, jak se máme chovat, abychom eliminovali riziko přenosu na své blízké, je důležité. Existují různé druhy informací a chápu, že dnešní doba je pro čtenáře, posluchače nebo diváka nesmírně náročná. Musí si zvolit správnou míru informovanosti a nikde není řečeno, že je nutné mít puštěné zprávy nebo být on-line dvacet čtyři hodin denně. Důležitá je především schopnost přijímat to, co se aktuálně děje, „zdravě“.

Herečka Markéta Děrgelová: Teď mám v životě takový zvláštní druh "voyerismu"

Zmínila jste, že jste novinářkou „na suchu“. Jak rozjezd nové stanice vůbec funguje?
Šla jsem na CNN Prima News s tím, že chci zažít dobrodružství. (smích) Nikdo vám dopředu neřekne ani neslíbí, jak to celé bude vypadat, jste v běhu a proces nelze zastavit. V případě CNN Prima News jde o velkou věc, výjimečnou událost, nebudu zastírat, že i psychicky a fyzicky náročnou. Ale když všichni jdou stejným směrem a vědí, proč to dělají, jde i o výjimečný adrenalin a silný motor. Jsem ráda, že se na CNN sešlo spoustu zvučných jmen a profesionálů z novinářské branže. V tuhle chvíli se snažíme nastartovat projekt, který by měl v horizontu týdnů spustit další, čistě zpravodajský kanál. Máme velké ambice.

CNN vnímám jako víceméně intelektuální platformu, zaměřenou hlavně na diváka, jenž chce vidět nejen to, co se stalo, ale získat o daných událostech analytické povědomí. Nejsme na podobný typ zpravodajství příliš malý trh?
Jsme přesvědčeni o tom – vidíte, říkám my –, že cílový divák CNN tady je. Jak sama říkáte, jde o značku, která vyhovuje divákům s ambicemi získat „něco víc“, tedy zpravodajství a informace v souvislostech. Tak, aby je měli šanci pochopit, protože se jich týkají. Samotná informace vás často může minout, neuvědomíte si její souvislosti a dopad právě na vás – na váš život, na vaši rodinu, na vaši peněženku, na vaše smýšlení o světě.

Na CNN Prima News budete mít vlastní talk show Silný hlas, o jaký typ pořadu půjde?
Jak už z názvu trochu vyplývá, měl by být postaven na skutečně silných osobnostech, půjde o živě vysílaný pořad.

Prý jste během dlouholetého působení na Nově měla i jiné nabídky, ale nechtěla jste odejít mimo televizi. Přitom spousta známých mediálních tváří tvrdí, jak si touží zkusit něco zcela jiného. Jedna má kamarádka, úspěšně se pohybující v médiích, tvrdí, že jejím vysněným jobem je profese tiskové mluvčí velké nemocnice.
Ale to si vymýšlí. Možná tam směřuje na důchod, aby se v situaci, až ji začnou bolet tělo a klouby, měla kam obrátit. (smích) Jsem přesvědčena, že lidé, kteří odcházejí z médií do jiné sféry, jdou většinou za větším klidem, pohodlím, jistotou. I mně přišly nabídky z jiných médií, ale vím, že by mi televize scházela. Chyběl by mi rozměr obrazu a vizuálního sdělení. To máte jako rozdíl mezi 2D a 3D, obraz je něco, s čím si můžete fantasticky hrát, důležitý tvůrčí element. Každému, kdo odešel z televize a zůstal v médiích, šel do rozhlasu či tiskového média, se po obrazovce stýská. Pokud tvrdí, že ne, tak lže. Nebo vám to přizná až po třetí skleničce a jen mezi čtyřma očima.

Saša a Václav Rašilovovi: Pohromadě se nám žije dobře

V jednom rozhovoru jste zmínila, že v momentě, kdy se rozsvítí světlo a blikne kontrolka, nemáte vůbec trému, že vás adrenalin rajcuje. Měla jste to tak vždycky?
Vlastně si na to už nepamatuju. Asi jsem nějakou nervozitu ze začátku cítila. Ale je pravda, že ve chvíli, kdy se rozjede vysílání, vás koncentrace i adrenalin usadí do správné formy a děláte mnohem méně chyb. Mám zkušenost, že když se někdy předtáčely Střepiny, tak se kolikrát kvůli chybám z režie, nepozornosti kameramana nebo kvůli mým přeřekům točily na několikrát, tzv. nastřihávaly. V živém vysílání paradoxně nikdy není tolik chyb, lidé jsou mnohem koncentrovanější. Proto mám také živáky mnohem raději.

Prošla jste všemi důležitými televizními stanicemi, bylo těžké měnit dres? Dnes už se zpravodajství striktně nedělí na „veřejnoprávní“ a „komerční“, přemlouvali vás před lety kolegové z ČT, abyste na Novu neodcházela?
To je hodně citlivá otázka… Každý můj odchod byl úplně jiný, a ani jeden nebyl snadný, a to z různých důvodů. Řada mých kolegů z branže je zároveň i mými přáteli. S nimi jsem se vždycky i radila. Jde o pár lidí, na které se mohu spolehnout, a když se jim s něčím svěřím, zůstane to mezi námi. Samozřejmě, čím více jste vidět a čím více jste, jak se ošklivě říká, „ksichtem“ televize, tím opatrněji musíte našlapovat. Mám s tím jednu konkrétní zkušenost – před mnoha lety jsem se nechala zlákat, abych se z hecu s kamarádem prošla po newsroomu ČT na Kavčích horách, mnoho let poté, co už jsem tam nepracovala.

No – a?
Nedošla jsem ani na konec, a už mně zvonil telefon z Novy, co prý tam dělám… Člověk si z toho může dělat legraci, ale pozice ve zpravodajství jsou ostře sledované, stejně tak byly i všechny moje odchody, přechody, nástupy. Ono jich ale nebylo moc, vezměte si, že pracuju od svých dvaceti let, a teprve potřetí měním dres. Ještě že tu vzniká nový kanál, vždyť já bych neměla ani kam jít. (smích)

Herečka Erika Stárková: Lidé moc neznají moji druhou, odvrácenou stranu

Myslím, že mezi ČT, Novou a Primou se asi už tolik nerozlišuje.
Já myslím, že rozlišuje. To, v jakém dresu a jak dlouho jste, vám dává určitý cejch. Když jsem přišla po narození druhé dcery na Novu, řekli mi, že chtějí udělat zprávy víc seriózní, a proto mě také vzali – měla jsem být za tu tzv. chytrou, veřejnoprávní. Má image se jim povedla dokonale, mnoho let jsem dostávala dopisy „Markéta Fialová, Česká televize, Barrandov“ nebo „Markéta Fialová, TV Nova, Kavčí hory“. Občas mi někdo dokonce řekl: „Paní Fialová, já vám ten rozhovor dám, ale nikomu z Novy bych ho nedal!“ A když jsem dotyčnému oznámila, že už deset let působím na Nově, byl v šoku. Někdy si zkrátka s sebou nesete stigma nebo auru, a lidé si nevšimnou, že jste svůj dres převlékla.

Myslím, že lidé si vás dlouho se značkou Novy nespojovali proto, že jste nebyla tolik rozjuchaná, u zpráv jste se příliš neusmívala.
A vám ty zprávy přijdou veselé?

Je těžké působit v komerční stanici a chránit si své soukromí?
Na Novu jsem nastupovala s podmínkou, že nikdy nebudu stepovat v montérkách! Což znamenalo, že odmítám účinkovat v estrádách a nechci se podílet na ničem, na co bych se sama jako divák nedívala. Podobně jsem si nastavila i spolupráci s médii. Psát o mně? Fajn. Ale pak je tady moje rodina, mé dcery, a já chci, aby měly normální dětství a nebyly zasažené mou prací. Zkrátka, aby si o zveřejnění svých fotek v novinách a časopisech mohly v budoucnu rozhodnout samy. A jsem ráda, že se mi to povedlo dodržet. Nikdy jsem své děti médiím neprodávala. Taky šlo o určitý pud sebezáchovy, v době, kdy jsem v ČT dělala investigativní pořad Fakta, jsem se o svou rodinu v jednom období docela regulérně bála.

I proto jste pak na různé společenské akce nechodila s manželem, ale kolegou Karlem Voříškem?
Na ty pracovní „povinné“ ano, vyhovovalo to oběma – manželovi i Karlovi. Karel vždycky uměl být větší diplomat než já, je šaramantní, dokáže si užít jakoukoliv akci.

Když jej Nova tenkrát postavila mimo obraz, vy jste se ho veřejně a odvážně zastala. Dost mě to překvapilo, měla jsem za to, že „ksicht“ stanice musí být ke své značce vždycky absolutně loajální.
Šlo o zlomový bod mé kariéry – a vůbec to nebylo jednoduché. Tenkrát jsem zcela vážně uvažovala, že ze dne na den odejdu z televize i já. Dopadlo to, jak to dopadlo, pro Karla i pro mě celá událost nastartovala nové profesní směřování, ve kterém jsme se nakonec oba našli. Ale jsem hrozně ráda, že naše přátelství vydrželo. Když jsme spolu ještě moderovali, spočítali jsme, že s Karlem trávím víc času než se svým vlastním mužem. Práce to prostě po nás vyžadovala. A když jsem začala přemýšlet, že se vrátím pod křídla Primy, logicky jsem to s ním probírala. Nikdy jsme spolu nepřerušili kontakt, byť jsme každý působili v jiném médiu.

Carmen Mayerová o manželství s Petrem Kostkou: V tom hlavním mě nikdy nezklamal

V poslední době mě překvapuje, kolik známých osobností zveřejňuje informace o svých chorobách. Vždycky přemýšlím, jak tenká je hranice mezi snahou podpořit jiné nemocné a naopak výprodejem intimity. Vy jste o své vážné nemoci do médií nikdy mluvit nechtěla. Snažila jste se chránit své soukromí, nebo jste se bála, že by vám to mohlo naopak ublížit?
V něčem máte pravdu, a v něčem se naopak velmi mýlíte. Ano, trend dávat své zdravotní problémy všanc veřejnosti tu je. Co se mě týče, vždycky jsem nesnášela titulky typu „bojovnice“. Vždyť je to směšné. Ve chvíli, kdy vám jde o život, se snažíte hlavně přežít – to není o statečnosti, jde o přirozenou věc. Ale pak jsem se po jedné ze svých zdravotních peripetií vracela brzy na obrazovku, protože jsem to vedení slíbila, a vypadala jsem opravdu špatně. Říkala jsem si, že přece jde o to, co říkám, a ne, jak vypadám. Navíc – když se vidíte každý den, přestanete některé věci vnímat. Kamera to ovšem vidí jinak… Postupně se mi ozvali tři pacienti procházející stejnou léčbou. Vypadali stejně blbě jako já tehdy. Jeden z nich mi pak řekl, že se díky mně cítí každé ráno fajn, a že když já můžu vylézt oteklá na obrazovku, proč by nešel ven i on. Poděkovala mi i jeho máma, bála se, že její syn bude mít větší problémy s psychikou než se základní léčbou, a já mu tak nevědomky pomohla. Ale opravdu nejde o osobní hrdinství, které bych chtěla dávat na odiv.

Zdá se mi, že zatímco na Západě se v bulvárních médiích propírají skandály a nevěry politiků, u nás táhnou choroby slavných. Nejsme divní?
Jsme. (smích) Za prvé je u nás citlivost vůči amorálnímu chování naší politické reprezentace velmi nízká, jakékoliv milenky jsou každému fuk. Stejně jde často o lidi, se kterými byste nešla ani na kafe. Za druhé jsme rádi soucitní, ale i bolestínští. Říkáme si – není mi dobře, ale jemu je ještě hůř. A přitom je tak moc známý! Mě nepřekvapuje, že lidé chtějí číst o nemocech slavných, ale divím se, kolik lidí s tím jde ven. Ale každý máme laťku soukromí jinde.

Jste vášnivá lyžařka, jezdíte rychle ?
No ano, ale kvůli rozjezdu CNN a manželově operaci kolene jsme poprvé po mnoha letech odpískali lyžování v Itálii. Vlastně vidíte, ještě dobře, že jsme nejeli.

Prý jste v mládí pracovala i na horách?
Měla jsem sen – půl roku budu novinářka a půl roku lyžařská instruktorka. Ale ztroskotalo to poměrně brzy, zjistila jsem, že nejsem člověk, který by byl schopen kohokoliv trpělivě učit. I svoje dcery jsem raději dala do lyžařské školy. Já bych o ně asi zlomila obě hůlky.

Říkáte, že na učení nemáte trpělivost. Přesto na CNN Prima News trénujete a učíte své budoucí kolegy. Jak vám to tedy jde?
Máme tam lidi přicházející z rozhlasu, mluví naprosto skvěle, ale nemají zkušenost s kamerou. Pak tam máme perfektně píšící novináře, kteří zatím neumějí mluvit ani se přirozeně pohybovat před kamerou. Ale dělají obrovské pokroky a já mám z toho radost. Často je to jen otázka sebevědomí, málokdo se rád vidí a slyší. A když se svými „žáky“ fungujete i lidsky, tak se to nakonec podaří. Já jsem se kdysi musela všechno učit sama, až časem se přese mne převalily vlny různých lektorů a vizážistů.

Herec Marek Lambora: Seriál Slunečná je úspěšný hned ze dvou důvodů

Vizážisti se na vás dost vyřádili, pamatuju si vás s vyčesanými natupírovanými vlasy…
Když jsem začínala, bylo mi dvacet a dostali zadání, abych vypadala nejmíň na třicet. Oblékli mi sako, výrazně mě nalíčili, vlasy natočili na obrovské natáčky a učesali tzv. na Saskii (Burešovou). Image byla tak dokonalá, že když jsem se v té době omlouvala ve škole z přednášek, netušili, že je to kvůli tomu, že moderuju zprávy. Nikdo si mě s tou divnou naondulovanou paní nespojil.

Takže jste postupem času vlasy raději zkracovala, a rok od roku dokonce vypadala mladší a mladší.
Když udeřily povodně, bylo mi dvacet sedm. Tenkrát mi přišel velmi rozčilený dopis od diváka, stěžoval si, že mi vzhledem k mému věku nemůže věřit ani nos mezi očima. Doslova napsal, že největší hrůza, která se týhle slečince mohla stát, je ulomenej nehet. Mě se to tehdy hrozně dotklo.

Příští rok vám bude padesát. Řešíte svůj věk?
Nemám důvod. Okolo dvacítky, kdy člověk prožívá hezké roky a užívá si života, mi bylo fakt zle. Teď jsem naprosto šťastná – žiju spokojený a naplněný život, s krásnou rodinou a s prací, která mě baví, a doufám, že mě bude bavit čím dál tím víc.