Za jeho mládí prý měli doma zelí po několika desítkách litrů. Nyní už nakládá jen 15 litrů. „Kdo by to jedl? Je to jako okurek,“ směje se se bývalý zemědělec. Čím je toho podle něj míň, tím líp. Přiznal však, že mu více chutná, když je zelenina ve vařeném stavu.

Neostýchal se ani prozradit něco málo s kulinářské kuchařky a poodhalil tajemství své receptury.

„Zelé musí být tvrdé, není dobré jarní, spíš podzimní. Dávám hodně cibule. Na dvacet kilo asi pět kilo cibule. Pak sůl, kmín, a mojí specialitou je cukr. Přidám i česnek,“ říká Škabraha s tím, že na spodku bečky nemůže chybět trochu kopru. Přidává i křen.

Dobře odvodněné zelí sníží objem o polovinu. „Dnes už se po něm nešlape, jako za našich staříčků, dělá se to rukama,“ vysvětluje postup.

Žádné nástroje k „hňápání“ nepoužívá. Při výrobním procesu však podle něj nesmí chybět ani štamprla lahodného „čirého“ moku.

Josef Škabraha se domnívá, že dřevěná bečka hraje významnou úlohu v chuti valašské delikatesy, ale dnes jsou nádoby ze dřeva spíše výjimkou. Používají se keramické.

Výrobce zelí se už několikrát zúčastnil populárních soutěží. Střídavě s úspěchy i neúspěchy. Například O najlepší hňápané zelé. Soutěž se každoročně koná na vsetínské Horní Jasence.

V posledním 9. ročníku se umístil na bronzové příčce. „Mám dobré zelé, ale konkurenti jej měli letos také výborné. Třeba Bařina,“ vysekl poklonu svému konkurentovi.

Problém s poznáním svého vzorku prý neměl ani letos, proto byl i jedním z letošních zelmajstrů.