Čím jsou pro rozvoj města Slavičín důležité evropské fondy?
close info Zdroj: Euractiv zoom_in Nutí nás k tomu, abychom změnili způsob rozvíjení měst a obcí a abychom zaváděli inovace. Je to podobné jako s parní lokomotivou. Když ji lidé viděli poprvé vedle koňského povozu, všichni chtěli raději zůstat u povozů – především pak ti, kteří je provozovali. Stejné to bylo i při přechodu z parních lokomotiv na dieselové a podobně nyní nahlížíme na elektromobilitu či obnovitelné zdroje energie. Dotace nás postrkují, abychom místo hlemýždího tempa zavádění změn zařadili vyšší rychlost. Táhnou nás směrem k modernizaci, inovacím a pomáhají nám řešit problémy slabších regionů i globálního životního prostředí.

A jaká jsou s nimi spojená negativa?
Určitě administrativa. Rád bych ale zdůraznil, že ta je ze 70 procent vytvářena, jak se říká, u nás doma. Byrokratický šiml v Česku řehtá opravdu extrémně hlasitě.

Na byrokracii si žadatelé stěžují dlouhodobě. Vidíte v poslední době alespoň nějaký posun k lepšímu?
Zrovna nedávno jsme přihlašovali dva mikroprojekty do přeshraniční spolupráce. Proběhlo to elektronicky, se zjednodušeným vykazováním, takže určité zlepšení patrné je. A každá taková maličkost žadatele samozřejmě potěší.

Zmiňujete přeshraniční spolupráci. Slavičín se nachází kousek od hranic se Slovenskem a spadá do přeshraničních regionů, které si mohou sáhnout na speciální evropské programy pro tyto oblasti určené. Je podle vás poloha Slavičína výhodou, nebo spíše nevýhodou?
Řekl bych, že spíše nevýhodou. Přestože existují přeshraniční programy, jejich hlavní výzvy se před pár týdny jako mávnutím kouzelného proutku ihned vyčerpaly. A my jsme bohužel skončili mezi neúspěšnými žadateli. Objem dostupných prostředků zkrátka nevyrovná tu naši pozici „na konci světa“.

Jak se vám daří navazovat spolupráci se Slováky?
Už 60 let, tedy od roku 1964, udržujeme výbornou spolupráci s obcí Uhrovec. Každá přeshraniční spolupráce obcí či měst má ale dvě roviny. Zaprvé je třeba mít společné téma, zadruhé musíte na druhé straně hranice najít starostu, který je pracovitý, šikovný, má tah na branku a je schopný a ochotný s vámi určitý projekt řešit. Oboustranně je tedy nezbytná jistá míra osobního nasazení.

Pokud toto splníte a dotaci nakonec nedostanete – odradí vás to od dalších pokusů?
Často je to tak, že když dotaci nedostanete, spolupráci to pohřbí. My jsme větší město a máme už nějaký rozpočet, ale menší obce na projekty peníze ze svého prostě nemají. Měl bych proto až kacířský nápad – u projektů nyní dosahuje výše dotace až 85 procent, pokud by to ale bylo 50 procent, dostalo by se na více žadatelů a více zajímavých projektů. Další přínos by mohlo znamenat stanovení finančního stropu velikosti projektu. Pokud je připraveno málo peněz, bylo by účelné uspokojit více žadatelů se středně velkými projekty.

Kromě přeshraničních programů máte k dispozici i další nástroje kohezní politiky, o které mohou žádat i ostatní české regiony. Tam se vám daří uspět?
Ve velkých programech je poměrně hodně peněz a ti, kteří mají předem připravené projekty, je stihnou využít. Není to tak, že bychom o ně soutěžili s Prahou nebo středními Čechami, je to rozdělené do kategorií podle vyspělosti regionů. Je to ale soutěž v rychlosti – kdo je alespoň trochu připravený, má větší šanci, že peníze získá. Čas na podání žádosti je totiž omezený. To je rozdíl oproti projektům přeshraniční spolupráce, kde se stále tradičně hodnotí kvalita, efektivnost, míra spolupráce a podobně.

Zvládáte projekty připravovat? Máte na to vyčleněné nějaké personální kapacity?
Město Slavičín má přes třicet úředníků a zaměstnanců a mezi nimi jsou i tři, kteří se zabývají rozvojem a dotacemi. Využíváme ale i služeb agentur, protože podává‑li někdo projektů dvacet, už ví, jak na to. Pokud bychom některé projekty zadali úředníkovi na radnici, mohlo by to přinést stres a pak i nekvalitní podání. Využíváme proto externí služby.

Na co konkrétního dotace potřebujete?
Uvedu příklad oblasti, kde dotace potřebujeme, ale nedostáváme. Máme soustavu zásobování teplem, která je připojena k obnovitelným zdrojům energie, k biomase. Rádi bychom ji rozšířili, ale nejsme toho schopni. Horkou vodu bychom chtěli rozvést do dalších budov města. S tím, jak se domy zateplují, je odběr tepla nižší, a máme proto rezervy. Ty bychom mohli využít na vytápění vzdálenějších objektů ve městě. Dotace na prodloužení teplovodu by nám s tím pomohla, žádná vhodná výzva ale vypsána nebyla.

Uvítal byste tedy více dotačních možností – právě třeba na zajištění energií?
Určitě bychom to uvítali. V praxi vidíme, že se má dekarbonizovat a posilovat energetická soběstačnost, ale stávající dotační nástroje na to nestačí. Peníze potřebujeme samozřejmě kromě energetiky i na další věci – obnovu majetku či komunikací. Realisticky si ale musíme říci, že takové investice nás neposunou vpřed k řešení těch velkých výzev. Rozumím důvodům poskytovatele – tedy Evropské unie –, že chce peníze koncentrovat na globální témata a na posílení soudržnosti Evropy.

V Evropě se teď bude řešit další programovací období EU fondů, a to pro období po roce 2027. Kam by podle vás měla unie peníze směrovat?
Já bych si hlavně přál, aby ty peníze nesly evropské myšlenky. Mám pocit, že evropské země se od sebe někdy spíše vzdalují, vytvářejí se mezi nimi propasti. Uvítal bych, kdyby nás projekty naučily společně řešit některá témata. V případě přeshraniční spolupráce by finanční podpora mohla jít třeba na společnou projektovou přípravu inovativních investičních projektů. Profesně i myšlenkově by nás to spojilo. Jsme sice blízko u hranic, ale nevyužíváme kapacity na slovenské straně. Mohli bychom v případě volných kapacit využívat například slovenské projektanty u nás v Česku. A obráceně. V rámci projektů bychom mohli sdílet know‑how a v tandemu řešit některé technologické problémy.

Když mluvíte o propastech mezi zeměmi, máte na mysli i Česko a Slovensko?
To zejména. Přál bych si, abychom sdíleli společné hodnoty, ubrali trochu té národní hrdosti a hledali společnou identitu. S nadhledem a jako vystudovaný archeolog říkám, že bych zakázal používat slovo národ. Když vidíte, jak jsou místní rodiny, obce i naše státy kulturně i historicky propletené, tak proč to v sobě nehledat, neudržovat a dál nerozvíjet? Mrzí mě, že tomu tak není.

Aneta Zachová, EURACTIV.cz