V osmdesátých letech pak pracoval ve státní správě, v letech 1989 a 1990 byl ředitelem Státního divadla v Ostravě. V roce 1991 se stal majitelem knihkupectví, nakladatelství a výstavní galerie ve Vsetíně. Věnuje se publicistické činnosti, literární a výtvarné kritice. Je zakládajícím členem a vydavatelem časopisu Texty.

Knihkupectví Malina, které dlouhá léta patřilo ke koloritu města, ale nyní končí.

První otázka se sama nabízí. Proč končíte?

Důvodů se sešlo několik. Jednak už je to jakási moje osobní únava. Únava způsobená ani ne tak věkem, i když i na to mám nárok, ale spíše neustálými změnami podmínek pro podnikání, podmínek na trhu. Roli hraje také jisté oslabení koupěschopnosti lidí v regionu, na Vsetíně. To je dost evidentní. Projevuje se především u literatury vážné. Té, kterou považujeme za opravdovou literaturu. Knižní tituly, které jsem dříve brával třicetkrát, beru dnes jednou. Bavíme se samozřejmě o té literatuře, která zůstává v dějinách a která v nich zanechává stopu.

Existují i další důvody?

Jsou to například režie, které jdou nahoru. Zdražila elektřina i voda. I když ta v našem případě není až tak podstatná. Jsou tady ale nájmy, na které je třeba vydělat. A rozhodující je daň z přidané hodnoty, která prudce zvedla ceny knih. A nám samozřejmě zvedla odvody. Patnáctiprocentní daň je opravdu vysoká. Knižní a nakladatelský trh na změnu reagoval rychle. Zvýšením cen. Stačí chvíli stát za pultem a člověk slyší reakce lidí, když si vyberou knihu a pak se dozvědí cenu. My jsme sice důsledně respektovali ceny doporučené, trh se ale neustále zasycuje podílníky na prodeji. Vezmeme-li nakladatele přes distributory až po knihkupce. Distributoři jsou ti, kteří posílili nejvíce. Zpočátku, a teď nebudu zcela přesný, se jejich marže pohybovala kolem osmi devíti procent. Dneska už jejich marže odpovídá dvoutřetinové marži knihkupecké. Tedy kolem osmnácti, dvaceti procent. Ale to je obecný trend u nás, že ten, kdo vyrábí, kdo tvoří, má z výsledku nejméně. Autoři jsou na tom také podobně. Pokud vezmeme třeba poezii, neznám básníka, který by na sebe vydělal.

V nakladatelství Malina také několik básnických sbírek vyšlo…

Ano, vydali jsme pár sbírek, například Prstem na sklo rybám Pavla Kotrly či Adresy Jakuba Chrobáka. Tvrdí se, že ubývá zájemců o poezii. Já si to nemyslím. My jsme v naší galerii uskutečnili řadu autorských setkání a bylo vidět, že lidé zájem o poezii mají. Považuji za záslužnou věc, že jsme si poezie všímali. Souvisí to i s časopisem Texty, který vydáváme od roku 1996, což je na české poměry ojedinělé. Je velice skromný, ale má celostátní ohlas, bývá citován a recenzován. Objevují se v něm i známá jména, například filozofa Václava Bělohradského, básníka Petra Hrušky, prozaika Jana Balabána. A také poezie, která se píše u nás. Navázali jsme i velmi dobré kontakty se Slováky. Tam je, zdá se, literatura živější než u nás. My dnes nemáme zejména v próze, když nepočítám starší generaci, výrazného autora. Nemáme takové romanopisce, jako mají dneska Angličané či Francouzi.

Češi nejsou až tak dobří konzumenti literatury?

Konzumenti by i byli. Spíše se oslabuje vztah k literatuře. Děje se tak, když dlouho nečtete něco, co vás opravdu zaujme. Kdysi velmi hlučně vstupoval do literatury třeba Viewegh. Také reakce na jeho vstup na knižní trh byla velice živá. U něj se projevovala i komerční stránka v uměřené, střízlivé podobě, ale jako by to vážnost jeho literatury oslabovalo, což mělo vesměs negativní kritický ohlas. V zásadě mu to ale neublížilo, čtenáře má pořád. Je to jeden z mála autorů, který se literaturou uživí.

Jaké byly vaše začátky na Vsetíně? Byli jste jedni z prvních…

Začátky? To bylo veliké nadšení. Spojené s tím, že nechci literaturu pouze prodávat, ale také se jí zabývat. Abychom ji ukazovali z mnoha stran. Mimo jiné prostřednictvím setkávání s autory. Od začátku tady byl také sen vydávat nějaký literární časopis. A musím říct, že se v jistém smyslu navazovalo na zrušené vsetínské knihkupectví pana Hévra, které bylo na rohu Dolního náměstí. V kontaktu s panem Hévrem jsme byli. Já jsem byl jeho dlouholetý zákazník a také obdivovatel jeho knihkupecké praxe. Za mnou tehdy přišly dvě jeho pracovnice, Lenka Šebelová a Karla Vaculíková, které říkaly: Vezměte si nás, založte to s námi, budeme pokračovat. Začali jsme v bývalé malé galerii v Bečvě. 4. listopadu 1991 jsme otevřeli. Byla to velká euforie. Jak moje osobní, tak i mých přátel a zaměstnanců. Viděli jsme všechno velice nadějně i v té okrajové části města, na sídlišti. Odezva lidí na každou knihu byla velice živá.

Co čtenáře nejvíce zajímalo?

Ve velkém se tehdy prodávaly nejrůznější encyklopedie, protože ty se před rokem 1989 vyskytovaly jenom ve velmi malé míře. Prodávala se beletrie, jak vážná literatura, tak najednou i ta uvolněná, literatura zábavná, dobrodružná, populárně naučná. Prostě všechny žánry. Já jsem se pokoušel brát téměř vše, abych měl sortiment co nejširší. Ve městě našeho typu je totiž obtížné dělat specializované knihkupectví. Hned zpočátku ještě v Bečvě jsem začal dělat první Texty, kde jsem na několika stranách komentoval, co vychází v literárním světě. Dělal jsem také první setkání s knihami a knihkupectvím.

Jak tato setkání vypadala?

Myslel jsem si, že budu dělat pravidelná setkání co dva měsíce. Bývala Pod Klenbou. Vzal jsem s sebou vždy dvacet knih, pozval také hosty. Pamatuji si, že mezi prvními byla Jarmila Šuláková, pak Kornelie Němečková, třetí paní Helena Mičkalová. Byl tady také Petr Chudožilov, bývalý redaktor Literárních listů, emigrant navrátivší se z Basileje.

Nejznámější se vaše knihkupectví stalo po přestěhování na Dolní náměstí. Kdy to bylo?

V roce 1994. Přešli jsme nejprve na roh Dolního náměstí. Tam jsme do malých prostor doslova vecpali celé naše knihkupectví. Ale bylo to nejkrásnější období a zároveň ekonomicky nejefektivnější. Najednou se tržby zvedly pětinásobně. My jsme mohli pomýšlet na stěhování jinam. Pořád jsem totiž měl na mysli i otevření galerie, protože mě lákalo i výtvarné umění. V roce 1997 jsme přešli do stávajících prostor. Tady jsem začal dělat výstavy, pokračoval také čtvrtletník Texty. Dneska už máme šedesáté číslo. Velmi nám je pochválil například spisovatel Bajaja. Nakonec jsem svou činnost rozšířil o vydavatelskou i autorskou činnost. Napsal jsem knihy o valašských umělcích Iljovi Hartingerovi, Karlu Hofmanovi či Miroslavu Machalovi. Ve vydavatelské činnosti si nejvíce považuji knihy V letokruzích naboso Mojmíra Trávníčka. Pan Trávníček byl editorem, kritikem, člověkem velkého věhlasu a respektu v literární obci. Hodně nás naučil. Obdivovali jsme ho. Zemřel před dvěma lety. Vydal jsem také Oldřicha Šuleře. Jeho korespondenci z konce padesátých let s Janem Kobzáněm, kdy se připravoval na vydání dětské knížky o Kobzáňovi s názvem O Janíčkovi malérečkovi. Vyšly také tři knihy pověstí Heleny Mičkalové, na kterých jsem s autorkou spolupracoval. Celkem je to třiadvacet knih, které moje nakladatelství vydalo nebo se na jejich vydání podílelo. Život to byl docela bohatý. Dá se říci, že to byla nejhezčí léta mého života.

Knihkupectví sice končí, vy se ale knih úplně nevzdáváte.

To ne. Uvažuji, že si ještě ponechám vydavatelskou činnost. Tento zájem určitě zůstane. To se nedá vymýtit. Mám i nachystanou práci. Budu dělat knihu o malířích, bratrech Schneiderkových. To ale ve spolupráci s atelierem Karla Hofmana na Soláni.

Související Knikupectví Malina ve Vsetíně končí