Václav Hudeček, který od útlého mládí vystupoval po celém světě na nejprestižnějších podiích, prozradil svůj obdiv k valašské cimbálové muzice i k respektu vůči slivovici. Jeho vztah k regionu je ale daleko intenzivnější. Na svých letních kurzech v Luhačovicích, nazvaných Akademie Václava Hudečka, vyučuje a podporuje mladé houslisty.

Za chvíli vás čeká koncert, hrajete se zlínskou filharmonií často.? Těšíte se?

Ano, hrajeme často. S tradicí Novoročního koncertu jsme začali již za bývalého hejtmana a současný hejtman Stanislav Mišák ji převzal, z čehož mám upřímně radost. Dnešní koncert je reprízou toho zlínského. Ve Vsetíně jsme hráli naposledy tuším někdy před čtyřmi nebo pěti lety. A jestli se těším? Jasně. Při tom minulém koncertě tady byly takové haldy sněhu, že jsme se nemohli dostat do sálu. (Smích). Zaplať pánbůh, že teď není.

A pročpak hrajete Novoroční koncert s takovým zpožděním?

Zlínský koncert jsme pořádali sedmého ledna. Ve Vsetíně je to ze zpožděním čistě z časových důvodů, protože filharmonie měla nějaké zahraniční zájezdy.

Na které housle nejraději hrajete, a kterými nadchnete vsetínské publikum?

Dnes (sobota 24. ledna) budu hrát s italským nástrojem Joseph Guarnerius IHS z roku 1726. To jsou moje vlastní.

Jedná se zřejmě o velmi drahocenný nástroj… Je snadné jej zničit? A v čem je jeho cena?

Housle nezničíte, jedině že byste si na ně sedl nebo je přejel autem. Mám s sebou několik nástrojů, ale pokud s nimi houslista zachází normálně, nemusí se bát. Právě naopak. Je to jako u vína. Čím je nástroj starší, tím je kvalitnější a lepší.

Teď taková otázka na vaše zlato: ruce. Máte je pojištěné?

Mám jen úrazovou pojistku, u nás takové pojištění není. Vím, že v zahraničí to existuje, ale spíše takové pojištění slouží jako reklama pro pojišťovny. Když se jedná o celebritu, která si nechá pojistit zadek nebo poprsí. Za normálních okolností by vás nepojistili. Jinak by pojistné podvody fungovaly dokonale (smích).

Jak je podle vás pro hudebníka důležité mít dokonalý sluch?

Pro muzikanta je lepší mít takzvaně relativní sluch. To znamená slyšet čistě jednotlivé intervaly. Absolutní sluch je pro muzikanta prakticky k ničemu. Poznat tón G nebo B je možná dobré pro dirigenta, který ale stejně ví, kdo co hraje. Absolutní sluch má velkou nevýhodu. Pamatujete si svoje ladění. Když je o kousek vyšší nebo nižší áčko, hraje se vám špatně. Využít takový sluch se dá spíše jako jen pouťová atrakce.

Jak dlouho už hrajete? Slavný jste snad celý život…

Už hraji přes čtyřicet let. Začal jsem se pomalu dostávat do povědomí hudební veřejnosti ve třinácti letech vítězstvím v rozhlasové soutěži Concertino Praga. Pak v roce 1967. Po mém prvním velkém mezinárodním koncertu v Londýně s Královskou filharmonií jsem se stal známým i u široké veřejnosti. Takže jsem slavný prakticky od svých patnácti let.

Tedy v relativně mladém věku…

Proslavil jsem se už jako puberťák. (smích). Ani ty dnešní mladé zpěvačky typu Ewa Farná snad nejsou tak mladé jako jsem byl já. Ale bylo to zcela výjimečné. I v tehdejší době, kdy vážná muzika byla v kultuře a umění absolutně na špici a pop byl jen pro zábavu.

A jak vnímáte ten posun hudebních žánrů směrem od klasiky?

Tragédie. Ale i dnes jsou například v oblasti populární hudby úžasní lidé, kteří dělají skvělou muziku. Bohužel je nikdo nezná a koncerty jsou poloprázdné, až na pár výjimek jako je Jarek Nohavica, který je slavný i dobrý, nebo Čechomor.

Když jste na Valašsku, co říkáte na zdejší lidovou muziku?

Miluji lidové písničky, co se tady hrají s cimbálem. Jsou nádherné. V televizi je vůbec neuvidíte. Vůbec veřejnoprávní televize zlikvidovala za posledních dvacet let vážnou hudbu. Nemůžete sledovat ani pořady o výtvarném umění či literatuře. Pořadů je málo a ještě k tomu ve velmi málo atraktivní sledovací čas. Nechápu, proč za to nutí lidi ještě platit koncesionářské poplatky.

Když mluvíte o cimbálovce, zahrajete si s nějakou občas?

Víte, jak máme v Luhačovicích kurzy houslové akademie, pořádáme vždy závěrečný večírek a na něj si pozveme cimbálovku. S kapelou si pak velmi rád zahraji. Veřejně ale ne.

Je vašemu srdci blízká nějaká kapela tady z Valašska?

Nemám o kapelách velký přehled. Neznám pořádně ani pražské. Ale občas zaslechnu například v nějakém žánrovém rádiu zajímavou kapelu, a to je mi pak líto, že nehraje celoplošně. Raději pouští stejné písničky, které momentálně letí, stále dokola.

Máte hudební akademii. Víte o nějakém významném hudebním talentu tady od nás?

Jedna naše vítězka akademie, Ivanka Koválčíková je z Valašských Klobouků. S ní jsem hrál naposledy ve Valašském Meziříčí. Přímo ze Vsetínska si nikoho nevybavuji. Jinak máme v akademii děti z Uherského Brodu, to je taky tady blízko. Třeba Barboru Valečkovou, která je zrovna vítězkou letošního ročníku. Pokud si vezmete, že na Zlínský kraj to jsou dvě vítězky z celkově dvanácti respektive deseti, protože dva ročníky jsme oficiálně nevyhlašovali, je to dost. Navíc jsou dívenky opravdu mimořádně nadané.

Když jsme u té pálenky, dáte si občas slivovici nebo co pijete?

K pití mám rád všechno dobré. Spíš než pálenku si však dám víno. Slivovice je na mě přece jenom dost silná a ani si ji nemůžu moc dovolit pít, protože většinu času strávím hraním nebo řízením. Vůbec se k tomu nedostanu. Spoustu slivovice dostávám od známých a mecenášů z Moravy. Doma máme se ženou Evou úžasné slivovice, které nám zrají ve sklepě. Dobrá slivovice je skutečně zázrak. Dokonce vím, že léčí. Naši přátelé lékaři měli nemocnou známou a nic jí nepomáhalo. Žádné medikamenty. Tak jí řekli, ať si dá malinkou slivovičku. Začala ji pít po malých dávkách a opravdu se uzdravila. Slivovice je zázrak, vždyť je přímo ze sluníčka. (úsměv).

Přeci jenom už hrajete velmi dlouho. Nemáte někdy pocit, že vás hudba nudí?

To vážně nemám. Muzika je krásná, když ji střídáte a nikdy vás neomrzí. Opravdu, musíte být tak trochu promiskuitní skladatel. Nudí mě spíše hraní pořád toho samého dokola. Někteří muzikanti mají dvě tři skladby jak v popu, tak i vážné muzice. U houslistů je to Vivaldiho Čtvero ročních období a u orchestru Carmina Burana (poznámka redakce: od německého skladatele Carl Orff z roku 1937).

A co vy, snažíte se svůj repertoár obměňovat?

Jistě, abych se mě hudba neotrávila. Při každém vánočním koncertě děláme úplně jiný program. Ať už s filharmonií tady na Zlínsku nebo s orchestry v zahraničí. Ale hraji i na přání, podle objednávky. Repertoár, který mám, je dostatečně široký. Pokud hraji jednu sezonu Mendelssohna, další sezonu již ne. Ve Zlíně jsem hrál Čtvero ročních dob ještě za šéfdirigenta Tomáše Koutníka někdy před patnácti lety. Publikum skladbu samozřejmě rádo uslyší, ale chci pokaždé hrát něco jiného. Při učení nové věci se nikdy nenudíte.

A od čeho byl závislý výběr na Novoroční koncert?

Tady byl požadavek na populární skladby. Kvůli různorodému publiku. Zahrajeme odlehčený program složený spíše z kratších virtuóznější skladeb. Nicméně jsme již ve Vsetíně hráli celý koncert skladeb Antonína Dvořáka. Naprosto seriózní koncert a publikum bylo nadšené. Ve Zlíně zpívala ještě vynikající zpěvačka, tady jsem jako sólista sám. Vzhledem k tomu, že ty árie jsou krátké, tak jsme k tomu dali i kratší houslové skladby. Zahraji dnes čtyři.

Valašské publikum, co si pod tím představíte. Jací jsou podle vás Valaši?

Vynikající. Celý tady ten region až po Slezany na severu j velmi srdečný. Podle mého názoru je to způsobeno neskonalou láskou k folkloru. Moravané vnímají hudbu daleko intenzivněji než Češi. I my máme sice krásné lidové písničky, ale aby se žilo folklorem, to ne. Zde hrají všude cimbálky a třeba i moji studenti z Moravy umí hrát okamžitě všechno, od lidových písní po vážnou hudbu. Děti z Čech to neumějí. A přitom jihočeské písničky jsou nádherné. U nás však dominují profesionální soubory. U nás si bohužel lidé sami nezahrají. To bývávalo za dob mých rodičů. Tehdy se lidová muzika hrávala ještě i v Čechách, na Strakonicku dudáci… Na Moravě to je spontánní. V tom vidím zásadní rozdíl. Specielně Valašsko a Slovácko mají ohromný vztah k muzice.

A teď právě je i plesová sezona, na které hrají…

U nás, co vím, tak na plese cimbálové soubory nehrají. Buď tam mají nějaký orchestr big-band či něco takového. Často to ale skončí u bigbítu.

(Do šatny vstoupila i Eva Hudečková s dirigentem Stanislavem Vavřínkem).

A otázka na závěr. Co byste popřál Valachům do nového roku, když máte ten koncert?

Aby byli pořád „jedna rodina,“ jak zpívají v té písničce. Aby se měli rádi, byli zdraví a muzika jim přinášela pořád takovou radost. Protože s ní jsou strašně bohatí. Milovat muziku, dokázat si zahrát i zazpívat je úžasné. My hudebníci se dotýkáme a mazlíme s hudbou denně a pořád to stojí za to.

…

Přesně tak a ještě aby se dařilo trnkám… (dodává se smíchem dirigent Stanislav Vavřík).

…

Ano, aby švestky zrály (se smíchem přitakává Hudeček).

PAVEL KAŠPAR