To jsou jen některé z tradičních a mnohdy už zapomenutých lidových nástrojů, které každý den vznikají v Jezerném ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku ve zručných rukách devětatřicetiletého řemeslníka a muzikanta Víta Kašpaříka.

Vít Kašpařík se narodil v Blažovicích, což je nevelká vesnička nedaleko moravské metropole Brna. Tady také navštěvoval základní školu. Kladný vztah k hudbě a muzicírování, stejně jako předpoklady pro výrobu hudebních nástrojů, zdědil po svém otci. „Táta byl velice muzikální a sám hudební nástroje vyráběl,“ vysvětluje výrobce.

Jeho vlastní životní plány se ale směrem k hudební oblasti vůbec neubíraly. „V Blažovicích jsem navštěvoval lidovou školu umění stejně jako oba mí bratři. Chodil jsem nejprve na hodiny klavíru a později jsem se začal učit na klarinet. V pubertě jsem pak, stejně jako řada dalších, třískal do kytary. Přiznám se ale, že mě to nejdříve moc nebavilo. Názor jsem změnil až daleko později,“ prozrazuje na sebe Kašpařík.

Po dědovi chtěl být kovářským mistrem

Daleko více už od dětství tíhnul spíše ke kovářské výhni. V tomto směru měl na Víta Kašpaříka vliv jeho dědeček – kovářský mistr v Blažovicích. Při práci v kovárně mu malý Vít vypomáhal už v době, kdy mu bylo teprve deset let. „Když se potom dědeček začal potýkat se zdravotními komplikacemi, přebral jsem řemeslo já a stál jsem u kovadliny místo něj,“ vzpomíná řemeslník. Náplní jeho práce bylo například kování motyk.

U „jednoduché“ kovařiny ovšem Vít Kašpařík zůstat nechtěl. Daleko více toužil po tom stát se uměleckým kovářem. S tím také souvisel výběr střední školy, který následoval. „Začal jsem studovat slévárenskou průmyslovku. Lepší by samozřejmě byla škola s uměleckým zaměřením, bohužel, za minulého režimu takové možnosti neexistovaly. Škola blízká uměleckému kovářství nebyla,“ říká Kašpařík.

Nakonec se ale rodák z Blažovic přece jen kovářem nestal. A dlužno dodat, že po jediné návštěvě jeho současné dílny a pohledu na nádherné nástroje, které v jeho rukách vznikají, nezbývá než říci, že toho vůbec nemusí litovat.

Cesta k výrobě lidových nástrojů však byla ještě dlouhá. Než definitivně zakotvil na Valašsku v maringotce, která v současné době dočasně slouží jako dílna, vystřídal řadu jiných zaměstnání. „Pracoval jsem například v Brně ve stacionáři pro postižené. Tam jsem ještě částečně uplatnil také kovářské zkušenosti, když jsem vytvářel tepané výrobky z plechu,“ přibližuje jedno ze svých působišť Kašpařík.

Jeden rok strávil v rumunském Banátu

Láska k Valašsku, jeho současnému bydlišti, o sobě dala poprvé vědět, když bylo Vítu Kašpaříkovi deset let. „Jsem věřící člověk a v tomto věku jsem, tehdy ještě tajně, neboť komunistickému režimu to nebylo po chuti, jezdil do údolí Vranča v Novém Hrozenkově na salesiánské chaty,“ vzpomíná Kašpařík.
Učarovala mu valašská příroda a také zdejší způsob života. Na počátku devadesátých let strávil Kašpařík celý jeden rok také v českých vesnicích v rumunském Banátu. „Tamní krajina je té valašské velmi podobná, takže touha přesídlit právě na Valašsko ve mně zase zesílila,“ netají se muž.
Ještě než se ale v roce 1999 do kopcovitého regionu na severovýchodě Moravy definitivně přestěhoval, pracoval nějaký čas v zařízení pro mentálně postižené v Horním Maxově v Jizerských horách. „Tady jsem se také potkal a seznámil se svou budoucí ženou Barborou,“ nezapomíná dodat Vít Kašpařík.
První fujaru vyrobil z telefonního kabelu

V té době už také vyráběl své první lidové hudební nástroje. „Velice mi tehdy učarovala fujara. První jsem vytvořil z plastového telefonního kabelu,“ vzpomíná s úsměvem výrobce.

Poté, co se s manželkou přestěhoval na Valašsko, konkrétně do Pluskovce ve Velkých Karlovicích, pracoval Vít Kašpařík ještě jeden rok jako školník v místní škole. „V té době už jsem se ale chtěl na sto procent věnovat právě výrobě hudebních nástrojů, proto jsem zaměstnání opustil,“ říká řemeslník.

Ovlivněn Valašskem, zaměřil se právě na nástroje, které by zapadly do zdejšího koloritu. Tak vznikly první jednoduché takzvané hadrářské píšťaly a také dvojačky, neboli zdvojené píšťaly, kdy jedna hraje stále stejný tón a pomocí druhé se současně tvoří melodie. Začal vyrábět také koncovky, což jsou píšťaly bez hmatových dírek, na kterých se zakrývá pouze jejich konec. Výška tónu se pak mění silou dechu.

Postupem času rozšířil Kašpařík sortiment svých výrobků také o slovenské fujary, pastýřské trouby, gajdy, be­ zové klarinety či kostěné flétny a pustil se také do výroby strunných nástrojů. „Dělám například dlabané housle, kdy celá zadní deska i luby jsou vydlabány z jediného kusu javorového dřeva. Horní smrková deska je k ní přichycena hřebíčky,“ popisuje.

Vyrobí grumle, ochlebky i kobzu

Z dalších strunných nástrojů už opustily Kašpaříkovu dílnu dlabané basičky, primitivní housle zvané ochlebky či tradiční valašský nástroj kobza. Vít Kašpařík nakonec využil i svých kovářských zkušeností, když se pustil do výroby kovaných grumlí. „Kovařinu využívám také při výrobě pracovních nástrojů. Vyrábím si například veškeré nebozezové vrtáky,“ doplňuje.

Nejvíce práce ale zastane pouhým nožem, což podle něj přispívá k ještě větší lidovosti veškerých vyrobených instrumentů. „V omezených podmínkách a s omezenými nástroji totiž člověk začne uvažovat tak, jak asi museli při výrobě uvažovat lidé v minulosti. Ti také pracovali jen s tím, co měli po ruce,“ vysvětluje Kašpařík.

Černý bez je základní surovina

Základním materiálem pro veškeré píšťaly je černý bez. Jeho dřevo je totiž podle něj dostatečně tvrdé a hutné, dokáže růst rovně a má měkkou duši, což je výhodné při jeho vrtání. Dříve než však z vybraného kusu může vzniknout píšťala, musí dřevo minimálně čtyři, ale i šest a více let, schnout. Musí se také napustit olejem.

Víta Kašpaříka můžou zájemci často potkat například ve Valašském muzeu v přírodě, kde své nástroje nejen prodává, ale ochotně o nich také vypráví či předvádí, jak se na ně hraje. Každoročně zajíždí také na festival etnické hudby do německého Rudolstadtu.

Kašpaříkovy nástroje už našly svůj domov u řady známých českých muzikantů. Mezi jinými na ně hraje například Vladimír Merta, Dagmar Andrtová­Voňková, Luboš Malina, Jiří Plocek, Pavel Žalman Lohonka či Radim Zenkl. Perfektně zvládnuté je má také sám výrobce. Nezřídka s nimi hostuje na albech tuzemských hudebních skupin, naposledy například na CD cimbálové muziky Kotár z Rožnova pod Radhoštěm.

S rodinou žije na hřebeni v Jezerném

V současnosti žije Vít Kašpařík se svou ženou a čtyřmi syny v poloosamělé chalupě na hřebeni kopce v Jezerném, kam před rokem přesídlil z jiné části Velkých Karlovic – Pluskovce.

„Sousedí tu s námi pouze tři další rodiny. Pluskovec jsme se rozhodli opustit, protože oproti tomu, jak jsme jej poznali, když jsme na Valašsko přišli, se dost změnil. Vyrostla tam řada penzionů, ale to se nedá nic dělat. Valašsko a zvláště Karlovice jsou turisticky velmi atraktivní. V novém jsme spokojení,“ říká Kašpařík.

Pracovní den výrobce nástrojů začíná už v sedm hodin ráno. V dílně vydrží s přestávkami klidně až do osmi hodin večer.

Na nedostatek práce si nemůže stěžovat, protože zájemců o jeho nástroje spíše přibývá, než ubývá. „Když si ale potřebuji odpočinout, ze všeho nejraději mám létání. Kdysi jsem létal na rogalu a zkoušel i paragliding. Dnes jsem obojí vyměnil za větroně na dálkové ovládání,“ líčí řemeslník. Rád také vyrazí na vyjížďku na kole nebo v zimě na běžkách.

Nejlepší hudbou je pro něj ticho

Ačkoliv je sám aktivní muzikant, hudbu příliš neposlouchá. „Přiznám se, že mám rád spíše klid a ticho. Je to možná tím, že uši dostatečně využívám v dílně při ladění píšťal a dalších nástrojů a rád jim dám odpočinout.“

I kdyby se Vít Kašpařík rozhodl časem „odejít do důchodu“, už nyní se zdá, že tradice výroby lidových nástrojů v rodině zůstane.

„Vlastní píšťalky už umějí vyrobit nejstarší syn Matěj i druhý nejstarší Janek a často si spolu doma taky hrajeme. Oba teď chodí do základní školy,“ říká jejich otec. Do hudební školy však ještě žádného ze svých potomků neposílá. „Nechávám jim prostor. Nadšení do muziky se totiž nesmí ubít.“