Kdysi se však rozhodl opravit dosluhující demižóny, ale šel na to jinak než je běžné. Místo nákupu nových, začal přeplétat ty staré. Své tehdejší rozhodnutí si nemůže vynachválit.

„Poprvé jsem se s oplétáním setkal ve Strážnici před pětadvaceti lety, kdy mě můj kolega z práce naučil oplétat zvonkovým drátem, který jsme vybírali z kabelů. Oplétat jím, který nemá v průměru ani milimetr, nebyla žádná sranda, ale výsledek stál za to,“ vzpomíná Vrba. Své výtvory neprodával ani neplnil lihovinami. Zkrátka sloužily jeho mamince k dekoraci v kuchyni. „Oplétal jsem sklenice od destilátů, ty pěknější a baňatější, i demižónky. Těch jsem zvonkovým drátem naoplétal několik desítek. Svůj první kousek mám doteď schovaný,“ chlubí se přirozeně pan Stanislav Vrba. Pak jeho tvorba údajně vyšuměla. Její další chvilkové probuzení se odehrálo po necelých osmi letech ve Veselí nad Moravou, kdy poprvé pletl bužírkami neboli PVC hadičkami. I když měl s opleteným demižónem obrovský úspěch, opět nastal útlum až do okamžiku, kdy si každoroční pálení vyžádalo lepší péči o demižóny.

„Do té doby jsem neměl potřebu sám sobě jakékoliv demižóny oplétat, protože bych do nich neměl co dát. V té době jsme se s tchánem rozhodli, že budeme pálit, ale naše staré demižóny, opletené proutím, dosluhovaly. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych si je mohl oplést sám a zajistit jim tak delší životnost. Namísto toho jsme je neustále opravovali,“ vybavuje si své tehdejší jednání amatérský oplétač Vrba. Po přestěhování do Uherského Ostrohu se mu ale naskytla ojedinělá příležitost. Potkal člověka, který pletl proutěné koše, ale také chtěl přeplést své demižóny. Zasedli spolu tedy k dílu, jeden učil druhého, trávili nad oplétáním tří až desetilitrových demižónů dlouhé zimní večery.

Při cigaretě a povídání dospěli také k tomu, že přivedli způsob oplétání demižónů k dokonalosti. „S kamarádem jsme spojili způsob oplétání demižónů a způsob zakončování proutěných košů. Dosavadní styl, jak jsem jej dělal já, byl sice pevný, ale snadno rozpletitelný,“ popisuje zkušený oplétač Vrba. Také jsme neustále spekulovali nad tím, jak si pletení zjednodušit. Výsledkem inovace byly „udělátka“, která oběma mužům usnadnila manipulaci s oplétacím materiálem. „Při oplétání je potřeba oplet neustále důkladně utahovat. Aby se osnovní dráty, které nesou celou tíhu demižónu, nekroutily, vymysleli jsme dřevěné zátky. Po obvodu jsme je opatřili otvory, které kotvily procházející osnovní dráty,“ vysvětluje Vrba své know-how. Dalším „udělátkem“ byla obruč vyrobená z plastové odpadní roury, rovněž po obvodu opatřená otvory, která sloužila k pletení dna. Po dokončení dna se obruč odstranila a tento polotovar se pomocí zmíněné zátky připevnil k demižonu. Na první pohled pak demižon působí, že sedí ve velice těsné ptačí kleci. Jako osnovní dráty pánové zvolili izolované měděné drátky, které skupovali v Mototechně v Uherském Hradišti. Pro bužírky se ale muselo jezdit až do velkoskladů v Olomouci, jinak se cena materiálů šplhala z už tak velkých do závratných výšek.

„Jenom materiálové náklady na desetilitrový demižon včetně skla se pohybují ve výši 550 korun. Po započtení ryze manufakturní práce se takový výrobek stává neprodejný. Proto jsme demižóny začali dělat pouze pro svou potřebu a ve vlastním zájmu jsme se snažili snížit náklady na materiál na minimum,“ říká Stanislav Vrba, podle svých slov oplétač na koleně, který také srovnává svůj způsob oplétání s profesionální firmou z Uherského Ostrohu: „Oni pletou jednou jedinou páskou, což je výsledně jednotvárné. Já dělám současně třemi bužírkami, které dobře překrývají osnovní dráty, proto je výsledný estetický dojem lepší. Podle mých zkušeností je optimální plést třemi třímilimetrovými bužírkami.“

Málokdo si takhle hraje a investuje peníze a zejména čas jenom proto, aby ochránil své demižóny. Že je to neobvyklé, přiznává sám Stanislav Vrba: „Ono je opravdu jednodušší zajít do prodejny a hotový demižón si koupit. Konečný výsledek je totiž stejný – ochrana demižónů. Z hlediska estetické stránky se však nedá bavit.“ Jeho propracovanější vzory představují buď kolmé pruhy nahoru, nebo spirály, což závisí na počtu a vzdálenosti osnovních drátů, které je důležité udržovat neustále ve stejné vzdálenosti. Smyčky jsou pak stejně velké a působí to čistě a upraveně.

Na otázku inspirace bezprostředně odpovídá: „Závisí to na okamžitém hnutí mysli, např. jakou barvu ještě nemám, žádné dopředu promýšlené nápady nepraktikuji. Jediný požadavek, který jsem měl, byl ochránit demižón před nárazem, nešlo o to se příliš umělecky vybouřit. Proto jsem také nepotřeboval mnoho barevných kombinací bužírek. Navíc co se jich týče, jsou bužírky dost omezené. Zatím jsem se setkal s bílou, červenou, modrou, zelenou, a černou,“ vypočítává Vrba dostupné barvy.

Éra oplétání demižónů údajně v jeho životě končí, namísto toho se hodlá zabývat jiným řemeslem – pletením proutěných košů. „Každý jsme si s kamarádem opletli tolik demižónů, že je všechny už ani nevyužijeme. Vidím to tak, že brzo nastane období pletení proutěných košů. Opět jen pro vlastní potřebu, nikoliv jako byznys,“ předesílá na závěr Stanislav Vrba.

Kateřina Havlová