Záchranář totiž musí mít vysokou psychickou odolnost, fyzickou zdatnost, široké odborné znalosti, schopnost rychlé reakce a rozhodování. A často pracuje i v ohrožení života. Jak potvrzuje vedoucí lékařského střediska Zdravotnické záchranné služby ve Zlíně Tomáš Novotný, o krásné i smutné a dramatické okamžiky není nikdy nouze.

Jak se žije… záchranáři

Začínal na ARO v Baťově nemocnici ve Zlíně. Tam pracoval v letech 1993 - 2004, pak se stal stálým členem týmu zlínské záchranky. „Tehdy byla totiž záchranná služba součástí oddělení, takže jsem zhruba pětkrát v měsíci vypomáhal jako externí pracovník. Po jedenácti letech jsem ale potřeboval změnu a rozhodl jsem se z ARO odejít. Bylo to hodně náročné na přesčasy a vládla tam napjatá atmosféra. No a na záchrance zrovna odcházel bývalý vedoucí lékař. Takže jsem dostal díky předchozí spolupráci nabídku,“ popsal své začátky.

Záchranka je pestřejší než oddělení ARO

Zatím ale rozhodnutí nelituje a práce jej naplňuje. „Je to úplně jiné než v nemocnici. Tam to byla hlavně činnost na sále a na lůžkovém oddělení, kde byla spousta přístrojového vybavení. Na záchrance je to náročnější. Lékař musí mít znalosti z co největšího počtu klinických oborů. Nikdy nevíte, jestli přijedete k malému dusícímu se dítěti nebo ke starému pacientovi, k úrazu, mozkové příhodě či krvácení z nosu.

Ta pestrost mě naplňuje, to skládání a stanovování diagnózy. Je to jako mozaika. Skládám z útržků, co mi pacient řekne, a z toho, co můžeme v sanitce změřit. Všechno se to pohybuje v rovině takové pracovní diagnózy. Naše péče řeší stesky pacienta, jeho symptomy. Definitivní diagnózu stanovují lékaři a personál v nemocnici. My se zabýváme tím, co všechno by to mohlo být, jak to od sebe odlišit a jak pacienta zajistit,“ přiblížil rozdíl mezi prací v nemocnici a v terénu.

Zasahoval i při letošní Barum rally

Jednu z těžkých situací řešil nedávno, kdy zasahoval u nehody na rychlostní zkoušce Barum rally. „Pacienta jsme s těžkým poraněním pánve a velkou ztrátou krve dovezli na ARO. Mysleli jsme si, že to zvládne, diagnózu jsme věděli a zajímali jsme se o jeho stav. Ale bohužel nám za pár hodin sdělili, že zemřel. Necítím, že bychom selhali, měli jsme z toho všichni dobrý pocit, zásah byl rychlý. Smrt se nás hodně dotkla, protože jsme si mysleli, že to bude dobré,“ zavzpomínal na smutné okamžiky z letošního srpna.

V rodině a přátelích má silné zázemí, pomáhají mu se odreagovat. Ale má i jiné způsoby. „Službu si krátím povídáním nebo u televize. Když je nálada, tak si zahraji na housle. Jinak pečuji o dům, rád jezdím na kole, lyžuji, potápím se, z pocitů se vypovídám s rodinou nebo přáteli. Pomoci psychologa jsem zatím nevyužil,“ nastínil své koníčky i to, jak se vyrovnává s pocity.

Největší problémy jsou s agresivními opilci

Průměrně má pět výjezdů za směnu. Horší ale bývají páteční a víkendové noční. Často dochází ke střetu s opilci. „Bývají agresivní, ale zatím se dají zvládnout. Lepší je prevence, snažím se, aby k vyhrocené situaci nedošlo. Musím mít komunikační dovednosti a pacienty verbálně zklidnit. Nečekané ale bývají takové útoky v případě, kdy lidé nejsou zcela při smyslech. Třeba intoxikovaní nebo s otřesem mozku.

Důležité je moc je nevydráždit. Před pár lety jsem musel použít i nějaké chvaty z kurzu sebeobrany. A hodně u nich řešíme i sociální problematiku. Nikdo nám neřekne, kam takového opilcemámedovézt. Já ho klidně ošetřím, zkulturním, zajistím mu žílu. Ale co pak s ním. Navíc jeho stav se špatně odhaduje. Zasahovali jsme na Slavičínsku v hospodě. Pán tam upadl do bezvědomí. Když jsme přijeli, byl opilý a měl bouli na hlavě. Byl to v podstatě bezdomovec, takže vznikl problém. Do Zlína s námi jet nechtěl, že nemá peníze a neví, jak se dostane zpátky. Ale nezdál se mi, tak jsme ho vzali s sebou. Na úrazovce mu pak zjistili krvácení do mozku,“ připomenul jeden z případů.

Zloději využili výjezdu a okradli lékařku

Lidé taky často záchrannou službu zneužívají. Často je to z neznalosti nebo i účelově. „Jsou třeba pohodlní jít další den k lékaři nebo aby nemuseli čekat. Máme výjezdy od brnění rukou, různé stavy úzkosti, dušností. Jednou mě volali k těžké tržné ráně na prstě. A přitom to stačilo jen zalepit. No a volají hlavně osamělí staří lidé. Rekord měla lékařka, když za čtyřiadvacetihodinovou službu měla jednadvacet výjezdů. Výjezd trvá v průměru tak čtyřicet minut, tak si moc neodpočinula. A když byli všichni na zásahu, dovnitř vlezli oknem zloději a sebrali jí peníze a mobil. Taky nám tu jednou chtěli odnést notebook a monitor. Ale ti byli předáni policii,“ popsal události na záchrance.

Při jednom zásahu je málem zajel vlak

Na nudu si záchranáři rozhodně stěžovat nemohou. Zažívají smutné, veselé i kuriózní případy. „Asi před půl rokem jsem měl zajímavou službu. Od jedné resuscitace nás odvolávali k sebevraždě skokem z okna. Zde jsme resuscitovali podruhé. A nakonec jsme ještě zasahovali v Přílukách. Tam byl vlakem sražený opilý muž v kolejišti. Měl obrovské štěstí, vyvázl jen s povrchovými poraněními. Když jsme přijeli na místo, druhá posádka už ho měla na nosítkách vedle kolejí. Zničehonic začala zvonit výstražná signalizace a projel nákladní vlak. Málem nás zajel. Ale naštěstí se nic nestalo. Bylo to o minuty. No a smutné jsou sebevraždy mladých. Resuscitoval jsem třeba třináctiletého oběšeného kluka. Nejradši ale zasahuji u případů, kde se diagnóza nedá jednoznačně stanovit a je k tomu i medicínský výkon, nějaká léčba, odborný postup. A podaří se pacienta zachránit nebo ulevit od těch obtíží,“ nastínil veselé i smutné případy z praxe.

V létě z něj lije pot, v zimě zamrzá vybavení

Na počasí si v práci nestěžuje, ale problémy přinášejí hlavně extrémní stavy. „V létě, když jsou velká horka, to je děsné. Musíme mít totiž vesty s reflexními pruhy a v nich je příšerné horko. A když resuscituji, tak ze mě tečou proudy vody. Naopak v zimě se nám jednou stalo, že na svahu nám při třiceti stupňových mrazech zamrzla infuze,“ zavzpomínal na problémy.

Jako vedoucí lékařského personálu má na starosti zhruba sedmdesát zaměstnanců. Na něm je zajistit chod záchranky a také její vedlejší aktivity při různých sportovních akcích. Navíc neztratil ani kontakt s nemocnicí. Vypomáhá totiž jako externí pracovník na ARO. Navíc ještě učí farmakologii na VOŠ zdravotnické budoucí záchranáře. „Nejvíc mě na tom baví předávat informace a zpětná vazba pak. Když dávají pozor nebo po letech řeknou, že je to bavilo nebo byli dobře připraveni nebo našli věci, které pak v praxi uplatnili,“ doplnil.

Tomáš Novotný - 38 let - ženatý, dvě děti - žije ve Zlíně - vystudoval všeobecné lékařství na Masarykově univerzitě v Brně, atestaci má z anestezie a urgentní medicíny - na záchrance pracuje na plný úvazek od roku 2004, původní profesí je anesteziolog, vyučuje také na Vyšší zdravotnické škole ve Zlíně