Jak jste se dostal k tesařině?

Děda dělal se dřevem a tak trochu mě to nalákalo.Vyrůstal jsem na Novojičínsku, kde jsem měl kamarády, kteří šli na učiliště do Ostravy. Šel jsem s nimi a vyučil jsem se tesařině. Potom jsem dělal v družstvu Portáš a následně osmatřicet let ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Jaká byla náplň vaší práce v rožnovském muzeu?

Staral jsem se tam jako tesař o údržbu. Zprovozňoval jsem veškeré strojní zařízení jako například vodní nebo větrný mlýn. Hodně jsem dělal mlýnská kola, která vydrží zhruba jen pět let. Jednalo se spíše o takové ty funkční věci, ale navrhl jsem třeba i dřevěné pouliční lampy muzea.

Při své práci využíváte dobové nástroje. Kde je sháníte?

Hodně mi jich dali lidé na dědinách, když jsem u nich dělal. Věděli, že jsem tesař, proto mi je nabízeli. Nakonec jsem měl těchto nástrojů spoustu. Ale v dílně se mi na ně prášilo. Odnesl jsem je proto do skanzenu.

Jak vám pomohl titul Nositel lidové tradice?

Na titul mě navrhli pracovníci skanzenu. Nikdy jsem neměl nouzi o zakázky, takže jsem ani takovou reklamu moc nepotřeboval. Nejezdil jsem ani na srazy Nositelů, protože svou práci jsem předváděl pravidelně v rožnovském muzeu. Ale i díky titulu jsem třeba navštívil Norsko, kde jsme si my, tesaři, vzájemně předávali zkušenosti.

Kde ve světě jste předváděl svůj tesařský um?

Například v roce 2000 na výstavě EXPO v německém Hannoveru nebo o pět let dříve ve Washingtonu. Stavěli jsme tam zvoničku, kterou jsme si připravovali u nás v Česku a pak lodí převezli do Ameriky. Pobývali jsme tam zhruba dva týdny. Dokonce jsme se dostali na titulní stranu The Washington Post.

Autor: David Janošek