Se dřevem pracuje přes čtyřicet let. „Když jsem byla na mateřské, začal mě tatínek tomuto řemeslu učit. Vyřezávali jsme spolu různé postavičky a podobně,“ vzpomíná na své začátky. Veselá lidová umělkyně, která dříve pracovala pro Liptu Liptál a Valašské muzeum v přírodě, je od devadesátých let na volné noze. „Vyrábím už jen holubičky. Nemusím nikam chodit, pracuji v kuchyni u televize,“ pochvaluje si.
Jen doma však rozhodně nesedí. Během roku navštěvuje různé přehlídky lidové tvořivosti. Pravidelně jezdí například do Hodonína, Kyjova nebo Uherského Hradiště. „Říkám tomu, že jezdím na turné,“ směje se energická žena.
Její práce ji zavedla například do Francie, Holandska nebo do Německa.
„Příjemně bylo v Řecku, tam jsme se koupali. Ve Francii se mi také líbilo. V Holandsku zas měli neuvěřitelně krásné květiny,“ zasní se.
Svému řemeslu učí také své děti. Z výroby holubiček se tak pomalu stává rodinná tradice. „Syn se mnou jednu dobu dělával kohouty a dcera taky někdy vyřezává,“ potvrzuje.
Nejmenší holubičky vyřezává z jednoho kusu, na ty větší pak používá pilku. „Na každé je nitka. Věší se nad stůl, kde se schází rodina k jídlu. Jsou pro štěstí,“ usmívá se.
Odkud se k nám vlastně tato tradice dostala, umělkyně něco málo tuší.
„Byli tu u nás manželé z Ameriky. Vystopovali původ těchto holubiček až na Ukrajinu. Prý ji jeden otec vyřezal pro svého nemocného syna a ten se potom uzdravil,“ říká tajuplně. Na podobné pověry si však podle svých slov příliš nepotrpí, a tak záhy přichází s realističtějším vysvětlením.
„Slyšela jsem, že na jižní Moravě je vyřezávali ruští zajatci,“ dodává.
Ať už podobným spekulacím sympatická žena věří, nebo ne, určitě se jim nebrání. „Jedna paní mi říkala, že jí moje holubička předpovídá počasí. Věší se také nad dětskou postýlku, aby děti nešilhaly,“ směje se.
Jestli je to pravda, to nikdo neví. Jisté však je, že děti paní Vráželové rozhodně nešilhají.

LENKA ORÁLKOVÁ