Pobýt na čerstvém vzduchu, zkontrolovat si, jak si v závodě vedou jeho vnučky, a především zavzpomínat na staré časy, ve kterých sám odjezdil stovky, možná tisíce závodů na běžkách.

„Běžky, to je moje. Vždycky se rád přijedu na Karlovskou padesátku podívat a i letos se bylo nač dívat. Byl to tradičně pěkný závod, podíval jsem se, jak sše daří mým vnučkám, byla to paráda“ pochvaloval si sobotní jubilejní 10. ročník oblíbeného maratonu Zdeněk Solanský, jenž si sebou přinesl i krásnou raritu – pamětní stříbrnou medaili z karlovického Memoriálu Josefa Tomšů z roku 1961.

„Tehdy se ještě nejezdily padesátikilometrové štreky, my jsme jeli patnáctku. Tehdy jsem v Karlovicích dojel o pět sekund druhý za mým bratrem Ondřejem. Byl to krásný závod, často na něj vzpomínám,“ rozpovídal se Zdeněk Solanský, pro nějž znamená běžecké lyžování vlastně celý život.

S běžkami na nohou toho Zdeněk Solanský zažil a především dokázal skutečně mnoho. Do pětatřiceti let jezdil závodně na nejvyšší úrovni, byl v československé reprezentaci v klasickém lyžování i v biatlonu. Zažil spousty závodů i úspěchů, a to i v zahraničí. V pětatřiceti pak přesedlal na trénování a zůstal u něho prakticky napořád, a to hlavně v Rožnově pod Radhoštěm. Za celý život vychoval stovky, možná tisíce mladých běžkařů, a nejen jich.

„Trénoval jsem i závod sdružený, biatlon, trochu i sjezdové lyžování. Nejvíce ale ty běžky. Za život mi například prošlo pod rukama nejméně třicet juniorů, kteří pak úspěšně přešli do české reprezentace,“ vzpomíná vitální pán na své trenérské časy.

On sám to však za svých mladých let s lyžováním vůbec neměl jednoduché.

„Vlastně jsme měli od rodičů zakázáno lyžovat. Nebyly tehdy totiž ještě nějaké speciální boty na běžky a my jsme si při ježdění na lyžích ničili normální boty. Proto jsme lyžovat moc nemohli,“ vzpomíná Rožnovan na dobu před sedmdesáti lety.

V sobotním krásném slunečním dnu si užíval kouzelnou atmosféru Karlovské padesátky plnými doušky. Jen jedno mu chybělo. Asi lehce uhádnete, co. „Musím se přiznat, že jsem všem účastníkům záviděl, že si mohou na tak perfektní trati a za tak krásného počasí zazávodit. Hned bych se vydal na trať s nimi,“ pousmál se Zdeněk Solanský.