Jenže 25letá závodnice z Valašského Meziříčí se nevzdala a na světovém šampionátu v Saalfeldenu o druhém zářijovém víkendu vybojovala nejlepší výsledek, jakého kdy dosáhla česká žena v závodu cross country horských kol na mistrovství světa – 7. místo. „Cítila jsem, že je to moje trať, že jsem s ní sžitá," líčila později.

Dokázala jste to navzdory tomu, že máte za sebou výsledkově hubenější léta. Kolikrát vás napadly myšlenky na konec? Třeba, že založíte rodinu?

Právě, že takovými otázkami mě spíš bombardovali lidé z okolí. Člověk se nutně nad tím musí zamyslet a říct si: třeba to nepůjde a budu se muset nějak živit. Pak se člověk dívá, kam by tedy šel studovat, a zjistí, že ho nic neláká, že by mu to přišlo jako slabošský únik a že se s tím vlastně ještě pořádně nepopral. Pak si říká: Ještě nějaká naděje na to, že se vše v lepší obrátí, tam je. Teď se právě musím kousnout a zažívám období, kdy se to roztřídí na ty učitele tělocviku a pokračující sportovce.

A učitelkou tělocviku jste zřejmě ještě být nechtěla, že?

Přemýšlela jsem, ale žádná varianta mě nelákala: ani rodina, ani studia. Baví mě jazyky, ale víc mě láká jít tady s Italy na kafe a učit se, jak se řekne uno, due, tre, než jít studovat. Ale neříkám, že nepůjdu nikdy. Teď na FTVS i jinde na školách studují i lidé, kteří už mají rodiny, či jsou podnikatelé. Času mám dost.

Kdy vás sport nejvíc nebavil?

Zjistila jsem, že mě baví, když jsou výsledky. Na můj věk jsou mé výsledky luxusní. Teď už jsem ale dospěla, ne do staré baby, ale do ideálního věku, a najednou jsem zjistila, že se moc neznám. Nevím, proč to vlastně dělám. Když si člověk najednou sedne na zadek, má příležitost buď jít studovat, nebo najít si nějakou vášeň, proč tvrdě makat od píky. Trvalo asi dva roky, než to člověk dostal zpátky. Musí dřít systematicky, ale nevrací se mu to ani finančně, ani výsledkově.

Vášeň je tedy zpátky?

Vášeň už byla zpátky loni, ale výsledky ještě ne.

Myslíte, že došlo ke znovuzrození Terezy Huříkové?

Myslím, že jsem se teprve našla a poznala jsem tu pravou Terezu. Hodně dlouho jsem to dělala pro všechny kolem sebe. Teď jsem si prostě našla jinou cestu a myslím, že se mi to povedlo. Po fyzické stránce se znám líp a jde to ruku v ruce s psychikou. Musela jsem k tomu ale dojít i s nějakými fackami.

Prozradíte, kdo na tom má největší zásluhu?

Samozřejmě Karel Martínek, protože když jsem se v tom nejvíc plácala, podal mi pomocnou ruku a začal mi dělat nějaký režim, nějaký postup. Jsem za něj hrozně vděčná. Není to jen slepé následování trenéra, ale nebojím se do toho také zasáhnout a diskutujeme o tom. Dává tomu trochu volnost. To je super, necítím se pod takovým tlakem.

A potom už nikdo?

Pak také samozřejmě můj přítel Pavel Němec, který je i můj manažer. Strávil se mnou vše špatné, všechen čas den ode dne. Je tím, kdo to nejvíc schytá, když mám depku, nebo naopak, když se to povede, ale největší dík mu patří právě za ty špatné dny.

Cíl vaší cesty je kde?

Dřív jsem řešila jen výsledky a medaile. I teď mám tu touhu zažít to, kdy člověk stojí na stupních důležitého velkého závodu, ten pocit je úžasný motor, ale nemůže být jediný. Hlavní je, aby mě to bavilo a naplňovalo, i když to nejde vždycky. Už vím, že jsou špatné a dobré dny. Někdy se člověk trápí v závodě i tréninku, ale musí pak počkat na ty dobré dny.

Už začínáte přípravu směřovat k další olympiádě v Riu?

Do budoucna se koukám, ale že bych se dívala na další čtyři roky, když vím, co vše se událo v mém životě, nechci si nastavovat tak daleké cíle. Je důležité mít takové schody k Riu, ale rozhodně na ten poslední zatím nekoukám.

TEREZA HUŘÍKOVÁ

• narozena: 11. února 1987

• momentálně žije s přítelem ve Valašském Meziříčí

• pochází z Vimperku na Šumavě, kde absolvovala sportovní gymnázium

• je mnohonásobná mistryně republiky v cyklistice od žákovských let

• má titul juniorské mistryně světa v časovce a v cross – country

• reprezentovala Českou republiku v cross country horských kol na olympiádě v Pekingu

• sedmým místem v závodě MS 2012 v cross country v rakouském Saalfeldenu.

Autor: Markéta Hůrková