Byl to boj, ale podařilo se. V gondole zavěšené pod balónem vystoupal do výšky 35 kilometrů modul s biochemickými, fotochemickými a biologickými pokusy. Připravili je vědci a studenti z našich i slovenských univerzit.

„Je to nepopsatelný pocit. V dětství mě fascinoval vesmír. Vypustit vzorky na jeho hranici, do prostředí bez atmosféry a s přímým působením ultrafialového a kosmického záření, je skvělé,“ říká Kristýna Doleželíková, která věnovala celé léto přípravě experimentů s cílem ověřit odolnost bakterií v nezvyklých podmínkách.

Za stejným účelem do stratosféry letěly také kyvety s mikrořasami a nanočásticemi. Uzavřela se tím hlavní část mezinárodního projektu nazvaného Společně na hranici vesmíru.

„Ještě zdaleka nekončíme. Následovat bude několik měsíců vyhodnocování vzorků v laboratořích. Výsledky poslouží třeba v agronomii nebo potravinářství,“ vysvětluje Libor Lenža, ředitel valašskomeziříčské hvězdárny, která je nositelem projektu.

Ve výškách v sobotu naštěstí foukalo o poznání méně, než při zemi.

„Ranní modul po několika hodinách dopadl téměř nepoškozený poblíž Nitry. V minulosti jsme je nacházeli třeba až na východním Slovensku,“ vzpomíná Jakub Kapuš, předseda Slovenské organizace pro vesmírné aktivity, která s hvězdárnou a univerzitami dlouhodobě spolupracuje.

„Obdobných projektů máme za sebou několik, nyní uvažujeme o vypuštění vlastního nanosatelitu,“ prozrazuje Kapuš.

Oba lety proběhly na den přesně jedenáct roků od premiéry, na kterou navázalo dalších čtyřicet úspěšných startů. Jejich vědecká náročnost a technická úroveň se s každou novou misí zvyšují.

„Výrazně jsme pokročili při ovládání sondy, i když stále je třeba odstraňovat drobné chyby,“ tvrdí Jan Zítka.

Bez jeho přičinění by v sondě chybělo například vyhřívání vzorků a hlídání teploty pomocí dvaceti čidel. S kolegou Janem Sýkorou navíc sestavili záložní přistávací počítač s přiléhavým názvem Bum, jehož úkolem je předpovědět místo dopadu sondy a snížit riziko jejího poškození.