„Z letošní sezony mám zatím smíšené pocity,“ přiznává sympatická čtyřiadvacetiletá sportovkyně.

„Přesto, že jsme momentálně na čtvrtém místě, což není špatný výsledek, tak s průběhem některých zápasů nejsem bohužel moc spokojená. Doufám, že následující utkání budou na vítězné vlně. A třeba na konci sezony budeme opět slavit umístění na bedně,“ přeje si Klimešová.

Jakou úroveň má druhá volejbalová liga?

Myslím si, že je to dost vyrovnané. Nikdy nevíte, jak zápas dopadne. Můžete vyhrát nad prvním z tabulky, ale taky prohrát s posledním. S některými týmy sehrajete volejbal, na který je pěkné pohledět a s jinými spíše „českou plácanou.“ (úsměv)

Chtěla byste si vyzkoušet i vyšší soutěž?

Kdyby přišla nabídka, tak bych se tomu asi nebránila. I když opouštět Vsetín by bylo velmi těžké. Přeci jen tu hraji už pátou sezonu a holky mi přirostly k srdci. Takový skvělý tým se super partou se hledá jen stěží.

V minulosti jste hrávala i za Královo Pole. Jak na angažmá v Brně vzpomínáte?

To bylo během studia na Sportovním gymnáziu Ludvíka Daňka. Když se na to zpětně podívám, tak byly chvíle, kdy jsem toho měla plné zuby a chtěla jsem skončit a vrátit se domů. To bylo hlavně ze začátku, který byl těžký pro holku z vesnice, která přijede do velkého města hrát extraligu kadetek a juniorek, když dříve hrávala krajský přebor. A taky pro mě bylo těžké nejezdit každý víkend domů. Postupem času jsem si ale na všechno zvykla a měla jsem to tam ráda. Za příležitost hrát v Králově Poli jsem vděčná, díky tomu jsem se zdokonalila ve volejbale, poznala jsem mnoho přátel a osamostatnila jsem se.

Taky jste hostovala v Lanškrouně, že?

Ano. Během třetího ročníku jsme dostaly nového trenéra, kvůli kterému jsem skončila a začala jsem se spoluhráčkou hrát plážový volejbal a zároveň jsem hostovala v druholigovém týmu Lanškrounu.

Jak dlouho se vůbec volejbalu věnujete?

S volejbalem jsem začínala asi v devíti letech a v osmnácti jsem začala závodně hrát i plážový volejbal. K volejbalu mě přivedla mamka spolužačky, která se věnovala trénování v Rožnově. Tak jsem to šla vyzkoušet a musím se přiznat, že zpočátku mi to vůbec nešlo. (úsměv) Ale i přesto jsem u volejbalu zůstala a stal se mojí prioritou.

Dělala jste v mládí i jiné sporty?

Ano, ke sportu jsem byla vedená odmalička a jsem za to velmi ráda. Během základní školy jsem prošla několika sportovními aktivitami, jelikož mě rodiči přihlásili do sportovní třídy. S naší třídní učitelkou Martinou Orlíkovou jsme jezdili na lyžařské výcviky, výlety na kolech a kolečkových bruslích, na soutěže ve sportovních hrách a závody v atletice. Právě atletika mě velmi bavila a naplno jsem se jí celou základní školu věnovala.

A co rozhodlo pro volejbal?

To byla vlastně tak trošku náhoda. (úsměv) Při přihlášce na sportovní gymnázium jsem totiž nevěděla, že bych mohla jít na atletiku, aniž bych byla v atletické klubu. Třeba by ze mě teď byla úspěšná atletka. (smích) Ale nakonec jsem ráda, že jsem se pro volejbal rozhodla. Kolektivní sport mi je přece jen bližší.

Pořád studujete, nebo už pracujete?

Stále jsem studentkou Fakulty tělesné kultury v Olomouci, kde přes týden bydlím. Ale jinak žiji na Hutisku. Studuji obor tělesná výchova a sport a v lednu mě čekají bakalářské státní závěrečné zkoušky, ale zároveň jsem nově nastoupila do práce.

Je náročné je skloubit práci se sportem?

Jelikož jsem do práce nastoupila teprve nedávno, nemůžu to posoudit. Ale tím, že jsem přes týden v Olomouci a na zápasy dojíždím, tak je to časově docela náročné. Moc tréninků během sezony nestihnu, takže zápasy odehrávám většinou bez trénování.

Jaký je ve Vsetíně, který žije hlavně hokejem, zájem o volejbal?

Hokej je na Vsetíně sportem číslo jedna a o tak velké fanouškovské základně si můžeme nechat jen zdát. Na naše zápasy se chodí dívat pár fanoušků většinou se jedná o rodinu, přátelé nebo známé. Prázdné hlediště naštěstí nemáme. (úsměv) Tímto všechny čtenáře |Deníku zvu. Pokud budete mít volnou sobotu a nebudete mít co dělat, určitě nás přijďte podpořit. Za vaši návštěvu budeme rády.

Máte nějaký sen, který byste si chtěla volejbalem splnit?

Na olympiádu už se asi nedostanu, což si myslím, že je sen každého sportovce. Tak když slevím z nároků, tak si přeji, aby mě volejbal stále bavil a naplňoval. Momentálně je mým největším přáním se nezranit, což je v mém případě docela těžké. A také chci odehrát zápas bez toho, aniž by mě něco bolelo. (smích)