Od malička žil v prostředí soutěžních aut, v dílně ale tatínkovi pod ruce nehleděl.

„Spíše jsem s ním prožíval závody a byl jsem taková psychická podpora, ne, že bych pomáhal opravovat v garáži. Má toto závodní Erko a ještě starou Oktávii, jsou to jeho děti. Všechno si na nich dělá sám,“ popisuje syn zkušenějšího otce, zatímco mu za zády pobublává motor Škody 130 RS.

Miroslav junior jezdil dříve závody v sériových autech. „To je už tak dvacet let. Pak přišla rodina a jiné starosti. A dnes mi taťka půjčil tohoto závoďáka. Sedím v tom poprvé,“ usmívá se záhadně a na otázku co bylo při soutěži zatím nejtěžší, bez váhání odpovídá.

„Rozjet se. Od garáže ve Vsetíně. Je to o zvyku, musel jsem se s autem sžít. Cesta ze Vsetína sem do Bystřice s ním byla moje vůbec první. Mám s tím najetých asi deset kilometrů,“ prozrazuje a před třetí měřenou jízdou si nasazuje ochrannou kuklu.

Při závodě jde všechno tak nějak rychle. „Teoreticky vím co a jak, ale hlava to všechno nebere. Taťka mi radil jak si najíždět, jak přeřazovat, na co si dát pozor. Tady se třeba řadí bez spojky. Poslechl jsem si to, ale v té rychlosti je všechno jinak. Jedu podle toho, jak to mám v sobě a hlavně na jistotu. Nevím, jak se auto zachová,“ vysvětluje Vsetíňan, který je profesně pražič kávy.

Na svém prvním závodě se speciálem skončil ve své skupině desátý. Celkově dvaapadesátý. Na premiéru to vůbec není špatné. Důležité pro Miroslava Julínka juniora bylo, že mohl vymazlené závodní Erko vrátit tatínkovi v pořádku.

„Taťka byl spokojený. Dojel jsem bez škrábance. Před zatáčkou jsem vždycky raději zpomalil, nejel jsem na krev. Uvědomuju si hodnotu tohoto auta. Myslím, že mi ho zase na nějaký závod půjčí,“ uzavírá s úsměvem.