Samostatná Ukrajina se od rozpadu Sovětského svazu účastní osmé letní olympiády. V Paříži zatím její výprava získala (k 6. srpnu) sedm medailí, z toho dvě zlaté. Oproti minulosti je to dramatický pokles, vždyť ještě před třemi lety v Tokiu slavili Ukrajinci devatenáct cenných kovů. Jenže pro válkou zničenou zemi je teď každá medaile malým zázrakem.

„Dělaly jsme, co jsme mohly,“ řekla světová rekordmanka ve skoku vysokém Jaroslava Mahučichová, která pod Eiffelovkou vybojovala zlato, zatímco její kolegyně a krajanka Iryna Geraščenková brala bronz. Ten samý nedělní večer (4. srpna) získal bronzovou medaili i kladivář Mychaljo Kochan. Stade de France patřil modré a žluté.

„Teď je čas slavit a nemyslet na válku,“ radoval se třiadvacetiletý Kochan. Jenže jako příslušník ukrajinské národní gardy sám dobře ví, že v jeho vlasti na válku zapomenout nelze. Od ruské invaze uplynulo dva a půl roku a konec krvavého konfliktu je stále v nedohlednu. Sportovci na olympiádě dělají všechno možné, aby si to svět uvědomoval.

„Rusové vraždí lidi. Ve válce zahynulo na pět set sportovců, kteří už nikdy nebudou moci sportovat. Nikdy nebudou slavit, nikdy nepocítí tuhle skvělou atmosféru,“ připomněla Mahučichová s pohnutím. Rusů je na olympiádě jen pár a vystupují tak trochu inkognito. Ukrajinců je 140 (nejmenší výprava od roku 1996) a s hrdostí reprezentují svou těžce zkoušenou vlast.

Dva týdny strachu ve sklepě

Jejích soupeři ze šťastnějších částí světa si umějí jen stěží představit, v jakých podmínkách se sportovci na Ukrajině připravují. Pokud před válkou neutekli do ciziny, je jejich každodenním chlebem jen neustálý stres, nouzové podmínky, improvizace a nedostatek všeho druhu.

Ukrajinské medaile na OH:

  • Atlanta 1996 – 23
  • Sydney 2000 – 23
  • Atény 2004 – 22
  • Peking 2008 – 22
  • Londýn 2012 – 19
  • Rio 2016 – 11
  • Tokio 2020 – 19

„Je strašně těžké soustředit se na trénink. Padají bomby, lidé umírají, někdy nejde světlo, protože vypadne elektřina. Každou chvíli je poplach. Člověka to psychologicky vyčerpává, přitom se stále snaží soustředit na přípravu,“ řekla pro britský list The Guardian ukrajinská zápasnice Iryna Koljaděnková, která se na hry v Paříži chystala v tréninkovém centru na jižním předměstí Kyjeva.

Od osudného února 2022, kdy ruské divize vtrhly na Ukrajinu, toho pětadvacetiletá rodačka z Irpinu zažila víc než dost. Dramatickou bitvu o Kyjev prožila u své tety, kde se schovávaly ve sklepě, zatímco nad nimi jezdily tanky a tekla krev. „Neměly jsme vodu, jídlo, světlo ani plyn,“ líčila Koljaděnková. „Slyšely jsme neustálé exploze. V tom sklepě jsme strávily dva týdny, na ulici jsme chodily jen v nejnutnějším případě.“

Později se jí podařilo riskantně odjet k příbuzným do klidnější části Ukrajiny. Když se nakonec vrátila do svého rodiště, jejich rodinný byt byl doslova rozstřílen dělostřeleckou palbou. Nezbylo nic. Při tom všem se snažila léčit zranění, aby se mohla co nejdřív vrátit k zápasení.

V Paříži jde do akce 9. srpna v kategorii do 62 kilogramů. „Chci získat medaili a ukázat světu, že se nevzdáváme,“ hlásí Koljaděnková, bronzová medailistka z Tokia a trojnásobná mistryně Evropy.

Mrzí jí však dojem, že zbytek světa už Ukrajina tolik nezajímá a že její soupeřky ze Západu nemají ponětí, co se děje. „Jen pár lidí se mě na to ptalo. Když začala válka, napsaly mi dvě tři holky, jak jsem na tom. A jedna holka z Litvy mě pozvala k sobě.“

Krátery na běžecké dráze

Už padla zmínka o tom, že ukrajinská výprava v Paříži je historicky nejméně početná a že i medailí bude zřejmě poskrovnu. Pro sport na Ukrajině je však ještě mnohem důležitější budoucnost – a ta vypadá chmurně. Kromě toho, že přes 500 sportovců už zahynulo ve válce (ať už při službě na frontě, nebo jako civilní oběti), další tisíce odešly za hranice.

„Je obtížné zjistit přesná čísla, ale bereme to tak, že Ukrajina přišla o celou další generaci sportovců, protože velká spousta dětí je prostě pryč,“ řekl pro list The New York Times prezident Ukrajinského olympijského výboru Vadym Gutcajt.

A to není všechno. Válka zničila přinejmenším 518 stadionů a tréninkových center po celé zemi, takže mládež, která na Ukrajině zůstala, se může sportu věnovat jen v krajně nevyhovujících podmínkách. Peníze na opravy nejsou – prioritou je rekonstrukce škol, nemocnic, továren a energetické sítě. Na sport se (možná) dostane až po válce.

Nejsou tak výjimkou podobné výjevy, jako na atletickém stadionu v Irpinu. Tamní běžeckou dráhu dodnes hyzdí dvanáct kráterů od dělostřeleckých granátů. „Už jsme na to zvyklí a při běhání se jim vyhýbáme,“ usmívá se sedmnáctiletý Kyrylo. Podle ministerstva sportu je v zemi stále v provozu asi 1300 sportovišť pro mládež, převážná většina z nich je ale více či méně poničena válkou.

Nedostává se ani trenérů, na jejichž zaplacení ostatně nejsou peníze. Řada z nich je v armádě, další v cizině. A tak může dojít třeba k tomu, že hlavním koučem ukrajinských koulařek je už osmdesátiletý Jurij Revenko, který přežil ruské obléhání Mariupolu (potřeboval pak osmnáct operací a terapie na alespoň částečné zlepšení sluchu a zraku) a z kolečkového křesla trénuje například Olgu Golodnou, dvojnásobnou účastnici olympijských her. „Udržuje mě to naživu,“ říká Revenko lakonicky.

Něco podobného se teď dá říct o celém zbídačeném ukrajinském sportu – dělá všechno možné, aby se udržel jakž takž naživu. A v budoucnu snad přijde nový rozkvět. Jak říká zápasnice Koljaděnková: „Od zisku samostatnosti jsme toho prožili spoustu. Jsme silní lidé.“