Jen málo závodnic dokázalo to, co Jana Kašpaříková, rozená Komrsková. Zlínská rodačka, která zářila hlavně na přeskoku, deset let proháněla světovou špičku, v roce 2000 se zúčastnila olympijských her v Sydney, o čtyři roky později startovala také v Aténách.

Medaile z vrcholné akce jí ale chybí. Dvakrát skončila na světovém šampionátu těsně pod stupni vítězů, v belgickém Gentu ji o bronz připravilo pouhých 37 tisícin bodu.

„Častokrát mi bylo do pláče, k vzteku. Ze začátku jsem se s tím vyrovnávala hůře, protože mé výkony posuzovali rozhodčí, lidé, takže v tom byla i politika. Ale s odstupem času si i těch čtvrtých a pátých míst vážím. Nepřijde mi to vůbec protivné,“ přiznává dvojnásobná vítězka elitního Světového poháru na přeskoku, která se společně s bývalým hokejistou Jaroslavem Balaštíkem zúčastnila talk show regionální televize TVS Na kafe do Cafe.

Byla účast na olympijských hrách vaším životním sportovním zážitkem?

Je hrozně těžké vypíchnout pouze jeden moment. Samozřejmě účast na olympiádě v Sydney byla velkým zážitkem. Moc jsem si tam přála startovat nejenom kvůli sobě, ale i rodičům. Kvůli tomu, že jsme naplno jeli ve vrcholovém sportu, tak jejich vztah nebyl úplně normální. Střídali se v mém trénování, řešili, kdo se mnou pojede na soustředění. Rodiče mně hrozně moc obětovali, takže start na olympiádě bylo lehké zadostiučinění. To, co jsme si celá rodina přáli, se nám nakonec podařilo. A výsledek nebyl úplný průšvih. (úsměv)

Kdy jste začala o olympiádě poprvé vážně přemýšlet?

Dva roky před olympiádou v Sydney jsem překvapivě skončila šestá na mistrovství Evropy juniorek ve víceboji. Podle mě to byl zlomový okamžik. Tam jsme si uvědomili, že můžeme být dobří. Do té doby jsme sice dřeli, ale výsledky na mezinárodní scéně byly spíše průměrné. Šok pro trenéry přišel až na zmiňovaném šampionátu. Já jsem si to ale až tolik neuvědomovala.

Změnilo se po povedené akci hodně věcí?

Určitě. Od té chvíle jsme cíleně trénovali a skládali sestavy, aby to na olympiádu stačilo. Taky jsme nad tím více přemýšleli, dřina byla opravdu velká.

Odměna ale byla sladká, ne?

Dlouho jsme nevěřili tomu, že jsme to dokázali. Opravdu po olympiádě v Sydney nám nějakou dobu trvalo, než jsme si to uvědomili.

O čtyři roky později přišel druhý vrchol kariéry …

Z toho jsem měla velkou radost, protože na olympiádách se alespoň mohli vystřídat moji rodiče. Na jedné se mnou byla jako trenérka maminka, na druhé zase tatínek. Oba si to náramně užili. Dodneška máme nejen u vína na co vzpomínat. (úsměv) Bylo to hrozně fajn a přála bych všem rodičům, kteří trénují svoje děti, aby to taky jednou zažili. Jenom doufám, že jich není moc, protože to vůbec není jednoduché.

Ve své době jste patřila mezi nejvyšší gymnastky. Byla postava vaším velkým hendikepem?

Je pravda, že měřím 168 centimetrů, což v běžném životě není nic extra, ale na závodech jsme takto vyšší holky byly dvě nebo tři. Z hlediska obratnosti to byla nevýhoda. Tím, že jsem víc vážila i měřila, jsem musela výhodu získat někde jinde. Třeba jsem ale oproti soupeřkám měla delší nohy i ruce. Pohyby tak byly pomalejší, ale zato vypadaly elegantněji. Toto se rozhodčím na mě celkem líbilo.

Proč jste s gymnastikou v roce 2005 skončila a začala se věnovat atletice?

Po olympijských hrách v Aténách už táta nebyl trenérem, ale učil ve škole. Máma měla taky vidinu, že půjde učit. A já už byla ve věku, kdy jsem věděla, že potřebuji spíš trenéra – parťáka. Spoustu věcí už jsem totiž věděla a potřeboval mít u sebe někoho, kdo by mě motivoval. Sice mi bylo teprve jednadvacet let, ale v té době jsem byla hrozně unavená, víc psychicky než fyzicky.

Bylo po dvou olympiádách těžké najít motivaci?

Samozřejmě že bylo. Bylo by to jiné, kdybych patřila mezi adeptky na zlato a měla se za další čtyři roky prát o další medaili. Já ale na olympijské úrovni bojovala mezi devátým a pětadvacátým místem. I proto jsem lehce ztratila motivaci. Starší sestra v té době dělala atletiku v Praze. Už po závodu v Aténách jsme se o tom začali s trenérem tyčkařů panem Paterou, který vedl třeba Danielu Bártovou, začali bavit.

Proč to nakonec nedopadlo?

Danča byla mnohem větší dříč než já. Já se mám mnohem víc ráda. (úsměv) Tím jsem trenéra Pateru hodně zklamala. Z gymnastiky jsem navíc měla zraněný loket, což byl pro skok o tyči velký problém, protože při tomto specifickém pohybu mi loket nedržel. Jak se na to přišlo, tak se ze mě stala dálkařka. Rok jsem skákala, 5,83 metru nebylo špatné.

Proč jste se vrátila zpátky ke gymnastice?

Odpočinula jsem si od ní a díky atletice nevypadla z formy. Po roce se mi po gymnastice zastesklo a já zjistila, že mám pořád body ve světovém žebříčku, takže mohu jet na finále světového poháru. Zavolala jsem reprezentačnímu trenérovi s tím, že to zkusím. Za měsíc jsem absolvovala první kontrolní závod, kde jsem se dostala do na finále a byla zpátky ve starých kolejích.

Jak jste se ke gymnastice vůbec dostala?

Moje mamka byla velice úspěšná sportovní gymnastka. Dokonce se v roce 1972 účastnila v Mnichově olympijských her. Po svatbě s tatínkem dopředu věděli, že by chtěli mít sportovně založené děti, a tak to začali zkoušet. Nejdřív u starší sestry Lucie, která se ale v gymnastice příliš neosvědčila. Ale zase jí šla atletika, když výborně skákala do dálky. U mě jim to vyšlo. Jelikož byli oba rodiče trenéři, od narození mě brávali s sebou do tělocvičny. Bylo to pro mě naprosto přirozené prostředí.

Bylo od začátku jasné, že máte velký talent?

Přišli na to, že nějaký talent po mamince mít musím. (úsměv) Chtěli ze mě vychovat dobrou sportovní gymnastku, ale určitě cíleně nechtěli mít doma vrcholovou sportovkyni. Zkoušeli, kam až to půjde.

Gymnastika vás chytla hned od dětství?

Pro mě to bylo přirozené. Prostě jsem se už jako malá naučila chodit do tělocvičny. Neřešila jsem, co bych chtěla nebo nechtěla. Nijak jsem neprotestovala. Rodiče byli a jsou normální trenéři a lidé, takže kdyby se mi to nelíbilo, určitě by mě do gymnastiky nenutili.

Ale gymnastika není pro každého, že?

To je pravda. První slovo, která mě napadne, je tvrdá dřina aplikovaná od čtyř let. Samozřejmě ze začátku formou hry, což mě motivovalo a bavilo. Vzpomínám si, že už jako děti jsme hodně dřely, tenkrát jsme to ale ani nepoznaly. Prostě jsme chtěly na tréninku trávit co nejvíc času. Teď už jsem dospělá, mám svoje děti, takže vím, že není asi úplně normální trávit v tělocvičně čtyři až pět hodin denně.

Dá se tvrdou prací vychovat šampionka?

Já to mám jinak. Chci své děti vychovat ve slušné dospělé lidi, kteří se budou umět o sebe postarat. Věřím, že sport se stane součástí jejich života. Budu moc ráda, když se mu budou dál věnovat, ale nemáme ambice z nich mít olympioniky nebo vrcholové závodníky. Samozřejmě pokud se budou zlepšovat a pomalu dostávat výš, bránit jim rozhodě nebudeme. Ale třeba syn Vojta dobře zpívá, recituje nebo maluje. Naposledy skončil třetí a byl z toho smutný, tak jsem mu řekla, že já byla čtvrtá. Tím jsem mu zvedla náladu. (úsměv)

Je něco, co vám milovaný sport vzal?

Asi ne. Nic takového si nevybavuji. I různé porážky a negativní zkušenosti vás formují, ke sportu prostě patří. První, co mě napadá, že některé moje reakce nebyly úplně dobré. Na veřejnosti jsem ještě dokázala zareagovat, ale někde v soukromí už jsem to zklamání a vztek potřebovala nějakým způsobem dostat ven. Teď už vím, že to bylo zbytečné. Poučila jsem se ale.

Vy jste stála u zrodu projektu Sporťák v Uherském Hradišti, který rozjela sportovní agentura Slovácko. Jak jste na tom nyní? Kolika dětem se věnujete?

Momentálně se věnujeme asi 450 dětem nejen z Uherského Hradiště, ale i okolí. Jako první jsme založili Sportovní agenturu Slovácko, která si dala za cíl připravit pro kluky a holky nějaké aktivity. První akcí byl právě Sporťák. Děti si pod naším vedením mohou po celý školní rok vyzkoušet základy hokeje, gymnastiky, atletiky, tenisu a fotbalu. Jsme to právě my, garanti svých sportů, kdo zodpovídáme za kvalitu tréninků. Já vedu samozřejmě gymnastiku. Mám čtyři hodiny týdně, což je ale teprve začátek, protože máme plány to rozšířit. Začali jsme s předškoláky a chceme se dostat i na první stupeň základní školy, aby v tom kluci a holky mohli pokračovat.

Děti si sporty vybírají?

Ne. Každé dítě si jeden sport vyzkouší po dobu šesti týdnů. Za školní rok tak prostřídají všechny sporty. Hodně v tomto pomáháme rodičům, kteří nemusí hledat kroužky, ale děti za nimi sami přijdou s tím, co je baví a čemu by se chtěli dál věnovat.

Jaký registrujete zájem?

Zájem je čím dál větší. I okolní obce se nám hlásí, ale zatím jim chybí peníze na dopravu. Momentálně pod sebou máme devět mateřských škol z Uherského Hradiště, pravidelně k nám dojíždí dvě třídy z Kunovic a jedna z Nedakonic.

Je pro vás důležitý velký počet, nebo se zaměřujete spíše na talenty?

Podle mě to jde ruku v ruce. I netalentované děti může sport bavit. Mohou se hýbat, cvičit. A je jedno, zda jim to půjde, nebo ne. Sportovním klubům tímto usnadňujeme práci s náborem. Zatím dětem nabízíme pět sportů, do budoucna bychom jich ale chtěli mít mnohem víc.

Máte vůbec nějaký volný čas?

Jelikož mám dvě malé děti, kromě Sporťáku se věnuji také svému kroužku, což je Přípravka Jany Komrskové. Jelikož žiji v Uherském Hradišti, spolupracuji i s fotbalisty Slovácka, kterým v přípravkách pomáhám vést gymnastické tréninky. Dále mám soukromé hodiny, takže večer maximálně stihnu uvařit večeři. (úsměv). Moc volného času opravdu nemám. Rodině se většinou věnuji o víkendech a o letních prázdninách. To odmítám všechny akce.