Tituly z devadesátých let jsou v historii klubu zapsány zlatým písmem. Čím to, že se vám tak dařilo?

Měli jsme skvělou partu i trenéry. Všechno klapalo tak, jak mělo. Díky tomu jsme vybojovali oba tituly. Vždycky je těžší titul obhájit než ho získat a nám se to podařilo.

Jak se vůbec stane, že se hráč z ukrajinské metropole dostane do malé obce na Valašsku?

Měli jsme mezi sebou přátelské utkání, Zubřani přijeli do Lvova a my pak k nim. Asi jsem se jim tady zalíbil, tak jsme se domluvili na hostování. Zubří v té době chtělo postoupit do první ligy, což se nám v následující sezoně podařilo. Potom jsme se domluvili na prodloužení smlouvy.

Jaká byla vaše první reakce na Zubří?

Byl jsem hodně překvapený. Předtím jsem žil v milionových městech a najednou jsem byl tady. Ale na druhou stranu je tady božský klid, což se ovšem netýká házené. (smích) Ale fanoušci v Zubří byli vždycky skvělí. Je zde spousta dobrých lidí, kteří mají tento sport rádi a díky nim je hala skoro vždycky plná. I když se třeba nevyhrává.

Kde jste začínal s házenou?

Začínal jsem v Krasilově, což je moje rodné město. Pak jsem šel na vysokou, kde si mě všimli zástupci ze SKA Lvov. No a potom jsem hrál už za Zubří.

V roce 2003 jste pak přestoupil do rakouského Kremsu.

Ano. Byl jsem půl roku v Rakousku, pak půl roku v Německu a nakonec čtyři roky v Řecku. Na závěr kariéry jsem si užíval sluníčka a moře. Co víc si přát. (úsměv)

Pro vaši hru byla typická vykláněčka, kdy hráč obstřeluje bránícího protihráče. Kde jste se ji naučil?

Každý hráč si všímá ostatních. Pořád je třeba se zdokonalovat. Je to jak ve škole, neustále se člověk musí učit. U někoho jsem to zahlédl, tak jsem to zkusil. Padaly z toho góly, tak proč ne.

Čím se nyní živíte?

Dělám operátora v japonské firmě, která se zaměřuje na povlaky nástrojů. Jinak žiji pořád v Zubří. Mám dospělou dceru a syna, který taky hraje házenou.

Vidíte v něm svého nástupce?

To je těžké říct. Každý je jiný. (úsměv)

DAVID JANOŠEK