„Na závod jsem se připravoval od chvíle, co jsem se na něj přihlásil. Byl to můj vrchol sezony," říká devatenáctiletý závodník, který o uplynulém víkendu musel oběhnout celou Andorru.

Už cítíte nohy?

Ale jo. Na druhý den byly svaly překvapivě v pohodě, jen šlapky jsem měl dost opotřebované.

Jaká byla regenerace po tak náročném závodě?

Den po závodě jsme jeli domů, takže moc odpočinku nebylo. Ale v úterý jsem byl v sauně a zaplavat si, to už bylo fajn.

A oslava již byla?

Slavit jsem ještě moc nestihl. Dali jsme si šampaňské, ale jinak nic. Asi ani žádnou oslavu nechystám.

Sto sedmdesát kilometrů v kuse, to musí být psychicky náročné. Co se děje závodníkovi v hlavě?

Tam byla výhoda, že se běželo v přírodě, takže se bylo pořád na co dívat. Byly tam krásné hory. Jindy to bývá na palici. Člověk ale musí myslet na to, že to nemůže prostě vzdát, když mu fandí tolik lidí. Někdy je ale závodník tak vymletý, že je mu všechno jedno (úsměv).

Byl jste při Rondu dels Cims vymletý?

Jo, byl. Na konci jsem už jen tupě šel a nevnímal nic okolo.

Nastala při závodu nějaká krize?

Ano, v noci, kdy se mi chtělo spát. Snažil jsem se to překonat jídlem, nějakým cukrem, energií. Ale fungovalo to jen na chvíli. Noc byla nejtěžší.

Jak je to s fyzickými potřebami, s jídlem, pitím a toaletou?

Byly tam občerstvovací zastávky, kde bylo i normální jídlo jako rizoto, těstoviny nebo polévka. Měl jsem s sebou i tým, který mi vozil sendviče a doplňoval pití. S toaletou to bylo horší. Jednou jsem musel využít kadibudku na občerstvovačce, to už se mi fakt chtělo (smích). Když to ale přepadne závodníka na trati, tak prostě musí vběhnout do lesa.

Jaký největší zážitek jste si dovezl domů?

Zážitků bylo hodně. Třeba ten, že jsem přes den běžel v tričku a bylo strašné horko. Pak jsem kolem třetí hodiny ráno došel na vrcholek dva tisíce šest set metrů nad mořem a tam začaly padat sněhové vločky. Tak jsem na sebe musel obléct všechno, co jsem měl u sebe.

Vrchol sezony máte za sebou, jaké jsou vaše další plány?

Příští týden jedu s juniorskou reprezentací na závody do Itálie, tam bude kratší závod na dvacet dva kilometrů. A pak několik českých závodů. Na ty se těším, protože nemám co ztratit. Už si je můžu jen užívat.

Jak jste se dostal k závodnímu běhání?

Jednou jsem si zkusil zaběhnout Lysacup, při kterém se každý víkend běhá na Lysou horu z jiného startovního místa. Tam mě to chytlo. Sice jsem byl z toho celý týden špatný, ale bavilo mě to. Potom jsem se přihlásil na Beskydskou sedmičku a pak už to šlo ráz naráz.

Jak vnímáte současný běžecký boom?

Je to pěkné, že se lidi hýbají. Dost to i ovlivňuje závody, člověk se musí hodně dopředu registrovat, aby se na ně vůbec dostal. Ale jak říkám, je dobře, se lidi snaží hýbat.

Co byste poradil začátečníkům, kteří se třeba chtějí dostat na vaši úroveň?

Tak já ještě nejsem takový profík, abych radil. Ale určitě je dobré začít s pár kilometry a postupně si přidávat. Neznechutit si ten běh hned na začátku. Když to nejde, tak není ostuda při běhu třeba přejít do chůze. Je třeba vytrvat.

Jaký je váš běžecký sen?

Tak jeden mám právě za sebou (úsměv). Spíše než jeden velký cíl mám několik menších. Rád bych jednou objel ty největší závody na světě.

DAVID JANOŠEK