Na divoké vodě ve státech Severní a Jižní Karolina skončili v krátkém sprintu na nepopulární „bramborové“ příčce, když je od bronzové medaile dělilo pouhé 1,5 vteřiny. Mimo to dojeli pátí v dlouhém sjezdu.

Náročné tratě

Čtvrté místo, které by před odletem brali všemi deseti, se zrodilo v megacentru vodních sportů v Charlotte. Tamní tratě jsou technicky velmi náročné. Bylo zřejmé, že o výsledku mohou rozhodnout sebemenší chyby,“ zaznamenala Radkova maminka Dana Fusková. Oba závodníci totiž po probdělých 48 hodinách spojených s přeletem několika časových pásem včera doháněli spánkový dluh.

„Boj o medaile byl do poslední chvíle velmi vyrovnaný,“ pokračuje Fusková. „Ještě minutu po dojezdu do cíle žili valašskomeziříčští kanoisté v naději na bronz. Jejich reprezentační kolegové Václav Bříza a Zdeněk Kubát ale byli o půldruhé vteřiny rychlejší. Druzí skončili Italové a zlato podle očekávání připadlo Slovákům.“ Ještě předtím se naši představili ve dlouhém sjezdu na jihokarolinské řece Saluda.

„Už před odletem jsme měli informace, že průtok bude při závodu odpovídat naší Vltavě v Praze,“ vzpomíná trenér Tomáš Slovák. Kromě dvou vodácky náročnějších míst závodníky čekala voda bez vlnek a těžká fyzická dřina, navíc ve čtyřicetistupňovém vedru. Trať, na níž měli závodníci zakázáno trénovat, zvládla meziříčská posádka napoprvé velmi dobře: vyjela si třetí startovní pozici. Ve vlastní soutěži jí ale v závěrečné pasáži nevyšla ideální stopa. Přesto lze v případě obou kanoistů mluvit o životních výsledcích.

Vždyť kromě několika letošních závodů v Rakousku neměli žádné mezinárodní zkušenosti. „Radek Fusek a Petr Baroň za oceánem reprezentovali nejen svou vlast, nýbrž i město, které jejich účast podpořilo částkou šestnáct tisíc korun. Jako poděkování si pak kanoisté svou loď ozdobili samolepkou se znakem města a nápisem Valašské Meziříčí – Czech republic,“ uvedl mluvčí radnice Josef Beneš.

Loď nepřivezli, prodali ji

Vlasy mladým sportovcům hrůzou vstávaly, když na východě Spojených států museli bezmocně přihlížet, jak letištní personál nešetrně nakládá s jejich závodními loděmi.

Ta sjezdová, zbrusu nová, opečovávaná a speciálně připravená pro juniorské mistrovství světa, byla plná šrámů a drobných prasklin. Při prvním větším nárazu na vlny prasklo dno na zádi, a díry pak bylo nutné neustále lepit. Přesto i s takovým plavidlem si Meziříčané téměř sáhli na medaili. Šampionát ale skončil, a vyvstala otázka: Co s lodí, která by zpáteční cestu nepřežila a k dalšímu závodění už byla nepoužitelná?

Dvojice mladých závodníků si věděla rady. Prodala ji prvnímu zájemci, který se namanul. Sice s mírnou ztrátou, ale i tak prý to bylo bezpečnější. Dokonce jim nevadí, že zbytek prázdnin musejí strávit na brigádě, aby si vydělali na nové plavidlo.