„Vlastně si teď žiju takový svůj sen,“ přiznává bez váhání Ivo Tovaryš. Ivo Tovaryš už jednou do nejvyšší soutěže nakoukl, a to v letech 1997 a 1998 jako mladičký junior. „Tehdy jsem si jako sedmnáctiletý v několika zápasech zahrál s tehdejší mistrovskou generací. S hráči jako byli třeba Mičola, Hladký nebo Čejka. Byla to paráda,“ vzpomíná na „staré“ časy Ivo Tovaryš. Zápasů ale příliš nebylo.

Oproti tomu je jeho momentální role v extraligovém kádru Zubří určitě významnější. Ivo Tovaryš se objevil v sestavě Gumáren Zubří poprvé v říjnovém utkání v Jičíně a od té doby hraje vlastně pravidelně. Prozatím naskočil k jedenácti zápasům Zubr extraligy, stihl také tři zápasy za Zubří v Českém poháru. Povětšinou je jeho role především v obraně, ale dal i jednu branku, a to na Dukle.

A jak se vlastně všechno seběhlo? Odstartovaly to mimořádné a opakované zdravotní lapálie zuberského celku, který na podzim postupně přicházel o jednoho hráče za druhým. Na začátku září se zranili spojka Martin Stržínek a pivot Tomáš Bechný, zanedlouho poté se k nim bohužel pro Zubří přidal i další pivot Marek Třeštík a přišel čas vyřešit nastalý problém. Trenér Jiří Mika oslovil s prosbou o výpomoc právě Iva Tovaryše, který už v té době pracoval v klubu u staršího dorostu. „Jak se říká, že nejlepší kšefty se dělají u piva, tak podobně to bylo i tentokrát. Trenéři áčka mi řekli, ať přijdu na trénink, že uvidíme, co se s tím dá dělat. Na trénink jsem přišel, hrál jsem hlavně obranu, kterou měl tým zraněními nejvíce oslabenou. Po čase nám to začalo klapat, a tak vlastně vznikla ta moje výpomoc. Beru to tak, že jsem byl ve správnou dobu na správném místě. A když tým potřeboval v kalamitní zdravotní situaci pomoci, tak jsem rád vypomohl,“ ohlíží se za divokým podzimem Ivo Tovaryš.

Svou šanci chytil pořádně za pačesy. Na novou roli v nejvyšší soutěži si však musel zvyknout hodně rychle. Posledních skoro deset let totiž hrál druhou ligu (třetí nejvyšší soutěž) za Lesanu Zubří. Oproti tomu hned skok do nejvyšší soutěže … „To tedy byla pořádná výzva,“ usmívá se hráč. „Musel jsem se do toho dostat postupně. Druhá liga a extraliga je skutečně obrovský rozdíl. Tady se trénuje čtyřikrát nebo pětkrát týdně, zatímco ve druhé lize je jeden trénink v pátek večer a pak o víkendu se jde na zápas,“ porovnává Tovaryš neporovnatelné.

Když už se pro takovou věc rozhodl, tak do toho šel úplně naplno. „Když už jsem se na to dal a chtěl jsem pomoci Zubří, tak tomu musím dávat fakt maximum. Když třeba nejsou tréninky o víkendech a zrovna se nehraje zápas, tak si chodím zaběhat a snažím se na sobě pracovat. Ne ani tak proto, abych kluky nějak fyzicky úplně dohnal, protože to snad ani nejde. Ta mezera bez vrcholového sportu je strašně velká. Navíc už mi není osmnáct nebo dvacet let. Ale prostě ta extraliga je hodně náročná, proto si musím přidávat a stále na sobě makat,“ uvědomuje si 30letý hráč.

V jeho uskutečněné házenkářské pohádce jej všichni kolem maximálně podporují. Od kamarádů, bývalých spoluhráčů z Lesany Zubří až po rodinu. „Doma mě všichni podporují. Manželka sice házené nějak zvlášť nerozumí, ale moc mně v tom fandí a chápe to. Je jasné, že není dvakrát ráda, když jsme třeba dlouho pryč na výjezdu v Plzni nebo podobně daleko, ale snaží se mě chápat a to je důležité,“ děkuje hráč na dálku svým nejbližším za podporu. Do házené se snaží zasvětit i svého malého syna, který už podle všeho v Zubří tolik populárnímu sportu začíná podléhat i v takto raném věku. „No s házenkářským balonem už snad i spí,“ směje se otec čtyřletého prcka. „Tak trochu i kvůli němu jsem rád, že třeba vidí, že hraji a dávám tomu všechno. Snažím se ho vést ke sportu a k házené hlavně, tak mu i chci být vzorem,“ přiznává.

Ať už bude výpomoc bojovníka Iva Tovaryše zuberskému áčku v extralize trvat jakkoliv dlouho, jedno je jisté: už teď se mu splnil a momentálně vlastně stále plní jeho velký házenkářský sen. Jeho zapracování do sestavy a pravidelné minuty v zápasech nejvyšší soutěže v dresu Zubří, kde už dvacet let žije, bylo asi nejlepším pomyslným dárečkem pod vánoční stromeček. A slova samotného hráče to jen potvrzují. „Neberu to ani jako vánoční dárek. Pro mě to spíše je jako dárek na třicet Vánoc za sebou. Opravdu je to pro mě velká čest a mám radost, že můžu být součástí týmu a v rámci možností vypomoci,“ vyznává se Ivo Tovaryš.