Inu, o ježdění „na hranách“ jsem vlastně ani moc nevěděl, prý se to dost dlouho trénuje a taky se to někteří adepti nikdy nenaučí.

Výsledek mého snažení v závodě Se čtyřkou na vrchol tedy musel dopadnout, jak dopadl. Včera jsem ve svých šestatřiceti letech poprvé jel závod mezi brankami. Na startu na kopci jsem naťukal do mobilu zprávu bratrovi, že v případě nehody mu odkazuji moje lyžáky, protože on je má mnohem horší, než já a chystá se pořídit si nové.

A pak už jsem se pustil střemhlav dolů po sjezdovce. Tedy to jsem si myslel já, že jsem se pustil po sjezdovce dolů jako raketa. Bohužel v reálu ta raketa neletěla tak rychle, spíše se tak nějak po celkem zledovatělé, nicméně pro všechny férové trati, doklouzala do cíle.

Zajel jsem spíše podprůměrný čas kolem pětatřiceti vteřin. Nejlepší chlapi jezdili kolem 27 vteřin, nejlepší dámy pak kolem 29 vteřin (děti byly většinou za mnou:-)) Ale ani to mě nepokazilo náladu z nádherného slunečného dne stráveného na sjezdovce a soutěžením s ostatními.

To vzrušení na trati, byť při objektivně pomalé jízdě (mě se zdálo, že letím a že mě zastaví až břízový háj na protějším jižním svahu na Bílé) stálo za to. Prostě jsem si to chtěl zkusit a jsem rád, že jsem dostal možnost. Příště pojedu zase.

Nejsem Alberto Tomba ani Hermann Maier. A ani nebudu. Ale varuji všechny – budu se zlepšovat. Za rok to ještě mnoha soupeřům nenatřu, ale za pět už některé přejedu na celé čáře zcela určitě, za deset snad ještě více z nich.

A kdyby náhodou ne, tak nechám pokračovat v kosení soupeřů svou nedávno narozenou dcerku. Udělám všechno proto, aby – až bude velká – nezjistila, že neumí jezdit „po hranách“ :-).

Související článek: Valaši, běžte si zalyžovat se čtyřkou na vrchol