Přitom na Hornolidečsko svážejí každoročně rodiče z dalekého okolí své ratolesti, aby jim alespoň jednou ročně připomněli, že přece jenom by mohly alespoň na chvíli poslouchat. Stejně jako moje sestra – učitelka. Nejprve syna odmítala na mikulášskou obchůzku vozit s tím, že to pro něj bude traumatický zážitek. Jak ale chlapec povyrostl a doma na něj nebyl metr, dovezla jej za dědou a ještě s předstihem. Ogárek teď při zaslechnutí zacinkání zvonců zpozorní a na chvíli se uklidní. Trauma nemá. Prostě se jen chvilku bojí. Stejně jako jsem se bál já, moje sestra, moji rodiče i prarodiče. A stejně jako celé generace předků víme, že už v okamžiku, kdy se za nadpozemskou návštěvou zabouchnou dveře, děti proberou dárky a tahají nás ven, aby se mohly s maskami nahánět až do večera.

Související článek: Hornolidečsko se chystá na mikulášské obchůzky