Čtyři červené, tři modré a dvě zelené

Pamatuji si, jak jsem se vykláněla z okna a počítala barvy vozů. Čtyři červené, tři modré, dvě zelené. Za deset minut.

Ano, když jsem byla malá holka, daly se i v Ostravě přecházet silnice docela pohodlně. Auta byla pomalejší a nebylo jich tolik jako dnes. Nepamatuji se proto, že by rodiče museli mít o mě strach.

Jenomže čas pokročil. Já se přestěhovala do jiného domu, který se tyčil nad širokou silnicí v jiném městě. A pamatuji si, že když měl syn tak deset let, bála jsem se o něj strašně moc. Protože auta kolem našeho domu jezdila rychle a bylo jich mnoho.

Čas nezastavíš, říká se. Tahle věta mi zní v uších pokaždé, když jsem v pokušení stěžovat si, že dříve bylo lépe. Jestli bylo, či ne, si musí každý rozhodnout sám. Já mám ale jasno. Čtyři červené, tři modré, dvě zelené. Za deset minut.