Na svůj projekt letos získala dotaci z Krajského úřadu ve Zlíně.

Přibližte čtenářům metodu, jíž jste průkopnicí.

Považuji se spíše za její propagátorku než za průkopnici. Ve světě, především v Anglii, je dramatická výchova praktikována už řadu let.

Co je její podstatou?

Zejména pro děti předškolního věku je typické, že si hrou „na jako“ lépe osvojují poznatky. Učení například o době Karla IV. mohou biflovat z učebnic, ale pomocí dramatické výchovy si tuto dobu mohou i prožít. Výhodou je, že takto přijaté informace mají trvalejší charakter. To, co dítě prožije na vlastní kůži, nezapomíná.

Původně jsem se domníval, že když se řekne dramatická výchova, jedná se o divadlo.

Specifikem této metody není hraní divadla, ale to, že se v procesu výuky používají prvky divadelních a dramatických umění. Dramatickou výchovu chceme propagovat jako svébytný předmět, který vedle výtvarné a hudební výchovy napomáhá kultivaci žáků a tvoří komplexní estetickou výchovu na půdě škol.

Jaký ohlas má metoda mezi školami?

Zájem ze strany škol je rok od roku větší, pracuji s dětmi z mateřských i základních škol. Příznivé zkušenosti máme například ze ZŠ Luh, kde docházejí na lekce dramatické výchovy také děti s poruchami učení. Letos jsme začali spolupracovat s pražským divadlem Spolu pospolu a jednu hru jsme aplikovali právě na sedmou třídu této vsetínské školy.

Jak takové výchovné divadlo vypadá?

Členové souboru hrají představení, dojdou k bodu, kdy nastane problémová situace, a do ní je vtaženo publikum, které aktivně hledá řešení. Hra je otevřená a může skončit jakkoliv. S divadlem jsme se dohodli, že budeme spolupracovat i nadále, a hodně si od toho slibuji.

Pracujete ale i na dalších projektech…

Loni jsme se dvěma třídami MŠ Trávníky zahájili projekt Japonský rok. Letos se do něho zapojila i třída mateřské školky Kopeček z Horního Města. Formou dramatické hry jsou tentokrát zpracovány japonské pohádky.

Děti prostřednictvím předlohy vstupují do imaginárního světa pohádkových postav, příběhy jsou ale protkány i reáliemi ze života současných Japonců. Kvůli projektu jsem oslovila i japonské velvyslanectví v Praze.

To mi ochotně poslalo kontakty na lidi, kteří učili na japonských školách, a také adresu japonské školy v Praze.

Dokázala hra na Japonsko žáky zaujmout?

Určitě. Působivý byl například čajový obřad. Překvapilo mě, jaký měl uklidňující dopad zejména na hyperaktivní děti.

Minulý týden pokřtily děti ze základní školy v Huslenkách album, které nahrály ve studiu v Alcedu. Jste autorkou textů i hudby. Proč jste si ke spolupráci vybrala právě huslenskou základku?

Do Huslenek, kde bylo ze strany vedení školy dramatice přáno, jsem dlouho dojížděla a vedla tam divadelní kroužky. Přitom jsem k jednotlivým hrám skládala písničky, takže když jsem uvažovala o projektu Škola plná písniček, vybrala jsem si ke spolupráci právě tamní pěvecký sbor. Tato škola se stala modelem toho, jak může dramatická výchova ovlivnit výuku.

Které další školy se do projektu zapojily?

Dvě třídy mateřské školy Trávníky, školky Kopeček a Benátky, pak mateřské školy Horní Lideč a Huslenky. Všichni tamní učitelé dnes dramatickou výchovu cíleně vyhledávají.

Kde berete peníze na své projekty a jaké máte podmínky k práci v Alcedu?

Alcedo má ukázkově vybavenou učebnu a dá se říct, že k práci tam mám ideální podmínky. Vstříc mi vychází i ředitel střediska Pavel Bartoň. V letošním školním roce naše oddělení podpořil Krajský úřad dotací.

Peníze jsme použili jednak k dovybavení učebny, ale i k zaplacení nahrávek a výroby nosičů, na kterých vyšla již zmiňovaná Škola plná písniček nebo Tajný deník agenta. Posledně jmenovaný titul je vlastně kniha, kterou jsme napsali se sedmáky z Luhu a pak ji jako rozhlasovou hru nahráli.

Naložila jste si celkem hodně, necítíte se na konci školního roku vyčerpaná? Jak se těšíte na prázdniny?

Na prázdniny se těším, protože budu v klidu promýšlet nové nápady. Vyčerpaná se na konci roku necítím, i když je pravda, že energie vydávám hodně. Tu mi ale skupina zase vrací zpátky, takže mezi námi panuje vzájemná výměna.