Sedíme spolu v příjemné kavárničce v centru Uherského Hradiště a popíjíme horký hruškový džus. Během pohodového vyprávění zjišťuji, že cesta rodilého Hradišťana do Lidového domu ve Vsetíně začala už v dětství.

Se Slováckým divadlem jste zajížděl hrát představení do Lidového domu už jako dětský herec. Jak jste tehdy vnímal vsetínský Lidový dům?

Z těch zájezdů na Vsetín si zcela konkrétně pamatuji, že se snad pokaždé náš řidič autobusu chlubil, jak rychle dokáže zacouvat do úzké uličky vedle Lidového domu k tomu překladišti vzadu. (smích) To je asi nejvýraznější divadelní vzpomínka, která nesouvisí s interiérem, ale spíš s exteriérem této budovy. Druhá vzpomínka je, jak jsem vždycky rychle spěchal do rožku náměstí, kde bývala studená kuchyně, tehdy se tomu říkalo mléčňák, na salát s rohlíkem, abych před večerním představením ještě pojedl. A to si tak říkám, že jsem se možná někde ve frontě mohl potkat s Irenkou (manželka, poznámka red.), protože říkala, že tam chodívala taky (smích). Ze samotného divadla si nepamatuji konkrétní věci, ale vím, že jsem už tehdy Lidový dům vnímal, oproti jiným zájezdovým štacím, jako opravdové divadlo, ne jen jako nějaký kulturák. Těšil jsem se, že to bude pro mě jako dětského herce plnohodnotný zážitek. Když jsme naopak jezdili třeba do Hodonína, do toho tehdy nového kulturáku, který byl postavený, soudě dle velké šířky a zanedbatelné hloubky jeviště, především pro schůze soudruhů, vzpomínám si, že jsem tam již tehdy jezdíval nerad. Věděl jsem, že taková odezva od publika a energie jako na Vsetíně tam nebude. Což ovšem není problém diváků, ale té budovy a její atmosféry.

A co atmosféra v současném Lidovém domě?

Pokud budu mluvit o prostoru divadla, jsem velmi rád, že k rekonstrukci došlo. Byl jsem tam před lety na Maryši od ochotníků z Karolinky, což bylo mimochodem fantastické představení a nejlepší Maryša, jakou jsem kdy viděl. Ve vzpomínkách mi vedle velkého zážitku z představení však zůstal takový zvláštní pocit, že na mě každou chvilku něco spadne a že budu rád, když se představení vůbec dohraje. A právě v kontaktu se vzpomínkami z dětství mi z toho bylo fakt smutno. Potom, když jsem měl tu možnost zahrát si po rekonstrukci v Liďáku naše scénické čtení, byla to pro mě opravdu radost.

Divadlem žijete od dětství a není proto náhoda, že jste se právě v divadle seznámil také se svou ženou, která je shodou okolností rodačka ze Vsetína…

Ano, naprosto přesně si pamatuji, a to není žádný výmysl, kdy jsme se potkali. Byl to můj první den, kdy jsem nastupoval do divadla na plný úvazek. Bylo zahájení sezony a tehdejší ředitel Igor Stránský přivítal v hledišti novou kolegyni Irenu Trpíkovou. Vidím to jako dnes, jak se Irenka pokorně zvedla a uklonila… A to jsem tehdy netušil, že o pár let později budeme mít svatbu a věřím, že nám to vydrží na věky… (smích)

Pojďme k vaší spolupráci se souborem Divadla v Lidovém domě. V posledních měsících jste s ním nastudoval během krátké doby hned dvě hry. Jednu vlastní Copak je s Arnoldem a potom doslova černou americkou komedii Neběhej s nůžkama v ruce. Obě jsou hned od prvního uvedení divácky velmi úspěšné. Ale mě samozřejmě zajímá odezva na vaši práci ze zákulisí. Dozvěděl jsem se, že jste prý při přípravě představení nesmírný detailista…

To nejsem sám schopen posoudit. Ale je pravda, že když na něco kývnu či je mi to přiděleno, ať je to moderování, nějaká role, v tomto případě režie, snažím se dát tomu maximum. Konkrétně na Vsetíně jsem čekal na to, jaká bude reakce druhé strany. Říkal jsem si, že představení připravuji s lidmi, kteří mají svých jiných pracovních starostí a povinností spoustu a nevěděl jsem, jak moc jsou herecky zdatní. Z několika představení Karolinky jsem znal jen Mirka Urubka, ale ani s ním jsem nikdy nezkoušel. Přemýšlel jsem, zda budu moci pracovat standardně, jak jsem zvyklý, když režíruju kolegy ve Slováckém divadle. Po dvou třech zkouškách jsem už měl jasno, že svůj postup práce nemusím vůbec měnit, že mohu být na Vsetíňáky stejně náročný, jako na kolegy v profesionálním divadle, protože jsou schopni pracovat i s nepatrnými detaily, hledat trpělivě cesty k naplnění mých připomínek a posouvat tak své role dál a dál. Myslím, že tato jejich pracovitost a zároveň řemeslná zdatnost je na výsledcích obou inscenací vidět.

Na toto téma mě napadá další otázka. Vy jste známý jako představitel Mirka Dušína ve velmi úspěšném představení Slováckého divadla Rychlé šípy. Myslíte, že duch tohoto kladného hrdiny vás nutí být přesný a dotahovat věci „mirkodušínovsky“ do konce?

(smích) Už vlastně nejsem moc schopný říct, jak moc mě ta role ovlivnila, ani to, jak člověk musí dbát na pověst Mirka Dušína, se kterou je spojovaný, aby ji neposkvrnil… Přiznávám ale, že jisté pedantství jsem měl v sobě asi odjakživa a někdy s tím je člověk až otravný. Asi se navzájem s Mirkem Dušínem ovlivňujeme a nějaká ta spojitost tam být může. (smích)

A mám tady další drby ze zákulisí… Prý jste po premiéře „Nůžek“ hercům řekl, že vám neutkvěla v hlavě žádná chyba, ale pak jste jim poslal tři popsané strany připomínek. Je to pravda?

Je pravda, že jsem do sálu při premiéře usedal s předsevzetím, že se nebudu snažit si něco zaznamenávat nebo opravdu pamatovat. A skutečně jsem si premiéru užil v té lehké sevřenosti nervózního režiséra. Nesnažil jsem se vůbec hodnotit jednotlivá místa a proto, když jsem začínal ten dopis nebo e-mail adresovaný divadelníkům, byl jsem opravdu přesvědčený, že jim toho moc nenapíšu. Když jsem pak ale postupně listoval textem hry, tak se mi jednotlivé okamžiky i ve spojitosti s reakcí publika začaly vybavovat. Takže abych to shrnul, poznámek bylo vícero, ale opravdu až na minimum to nebylo upozornění na chyby. Chtěl bych zdůraznit, že se hluboce skláním nad výkonem, který tam všichni podali a v podstatě kromě pár textových výpadků, které k divadlu patří, jsem nepoznal tu typickou premiérovou staženost a nervozitu, která by výsledek ovlivnila.

Teď na chvilku doslova odběhneme jinam. Mám tady poznámku – běhá maraton. Jak se tato náročná sportovní disciplína rýmuje s divadlem?

Abych to upřesnil, tak maraton jsem zatím běžel jenom jeden a troufám si říct, a moje žena by byla ráda, kdyby byl první a poslední… (smích) Prostě jsem si to chtěl vyzkoušet. Byla to úžasná zkušenost, nelituju toho, ale asi stačila.

Za kolik jste jej uběhl?

Tři hodiny třicet osm minut (délka závodu je 42,195 km, pozn. redakce), s čímž jsem spokojený. Někde ten červíček vzadu mi sice hlodá, jestli by to nešlo příště i rychleji, ale asi to nebude potřeba. Za sebou mám také sedm nebo osm půlmaratonů. Tento rok máme plán s kolegyní Pavlínkou Hejcmanovou, která si ještě žádný půlmaraton nezaběhla, že tento dluh zamázneme v červnu v Olomouci. V tomto případě se chci vykašlat na svůj výkon a spíše ji chci podpořit, aby měla při svém prvním startu co nejlepší čas. … A s divadlem to souzní tak, že když jsem se připravoval na maraton, bylo to tak časově náročné, že kdybych neměl trpělivou manželku, která mě podporovala, nevím, jak bych to všechno skloubil dohromady. Za to jí moc děkuji. Protože buď jsem byl v práci, nebo jsem někde běhal. (smích)

S touto sportovní aktivitou asi souvisí také váš neutuchající boj proti kouření. Ve Slováckém divadle úspěšný, ale ve vsetínském divadle, jak jsem zaslechl, už méně…

V tom boji jsem v Hradišti nebyl sám. A nakonec i kuřáci ze Slováckého divadla si to nekouření v budově divadla a hlavně v divadelním klubu sami pochvalují. Musím říct, že zatím se mi všude potvrdilo, že přestože se kuřáci cítí být ohroženi a jsou nevrlí, tak pak ve výsledku zjistí, že i pro ně je vlastně lepší si jít občas zakouřit ven, než sedět celý večer v uzavřeném prostoru se slzejícíma očima a ve smradlavém oblečení. A jsem přesvědčen, že ve výsledku jsou i rádi, že takto za ten večer vykouří míň cigaret, než kdyby se jim pod nohy žádné překážky neházely, jen si to přiznat… A co se týká Vsetína, tak tohle je zatím ta nejzásadnější prohra, jakou jsem na tomto kolbišti zaznamenal… (smích). Ti úžasní vsetínští divadelníci mým působením na Vsetíně zatím tu dávku nikotinu nikterak nesnížili. Dokonce mám obavy, jestli jsem nezpůsobil ještě její navýšení.

Ale nevzdáváte se…

Pochybuji, že bych teď na dálku měl nějakou páku, abych byl na ně v tomto směru nepříjemný (smích), anebo naopak jízlivě příjemný. Ale třeba právě to, co jsem zasel, nečekaně vzroste s pomocí někoho jiného a oni se dočkají toho radostného prolomení své nikotinové kletby. (smích)

Všiml jsem si, že o vsetínských ochotnících mluvíte jako o divadelnících. Takže jaký je podle vás vsetínský divadelní soubor?

Záměrně nepoužívám slovo ochotníci. I když základ toho slova je pravdivý, protože oni jsou velmi ochotni pracovat a věnovat se divadlu. A nepoužívám ani slovo amatéři, protože jejich přístup je vlastně profesionální. A v tuto chvíli je mi jedno, jestli je někdo za to placený míň nebo víc a může být tím pádem považovaný za profesionála nebo ne. Pro mě jsou zásadní schopnosti a přístup, a to, že na spoustě míst dělají amatérští herci s velkou vervou divadlo a jsou tedy těmi ochotnými, tak to je úžasná věc. Co se týká dovedností, ve Vsetíně se ochota snoubí s profesionalitou. Je to dáno jednak tradicí, kterou ve Vsetíně divadlo má (letos si připomínají 150 let hraní divadla ve městě, pozn. redakce), jednak tím, že dokázali překlenout svým zápalem období, kdy budovu měli a neměli, a museli za ni velmi těžce bojovat, aby o ten prostor nepřišli. A vivat zastupitelům ve Vsetíně, že k tomu rozhodnutí dospěli, že podpořili rekonstrukci budovy i nákupu vybavení divadla a nyní činnost této kulturní instituce podporují.

Což není zcela běžné…

Běžné to rozhodně není, ale určitě by to tak mělo být. Ve Vsetíně je na první pohled vidět, že se peníze mnohonásobně městu vrací. Když jsem byl na představení Marlen a Edith (Frau Dietrich & Madame Piaf, pozn. redakce), tak jsem viděl, že Vsetíňáci chodí na SVÉ divadlo. A je to naprosto jiný zážitek, než když přijdou do kulturáku, a teď nemyslím vsetínský, ale jakýkoliv jiný, na nějakou cizí produkci. To, že mají vlastní soubor, který pro ně hraje, je nenahraditelné. Myslím si, že divadelníkům v Lidovém domě se s diváky podařilo vytvořit velmi silné pouto a ve velmi širokém měřítku. Jestliže v tuto chvíli prodávají na poslední inscenaci už devátou reprízu, tak mají přes dva tisíce diváků. Nebo třeba u Přeletu nad kukaččím hnízdem odehráli kolem třiceti repríz, to jsou na amatérský soubor neuvěřitelná čísla. Moc bych si přál, aby ta symbióza ve spolupráci s městem a zároveň aktivita divadelníků vydržela co nejdéle. A když se vrátím k práci se vsetínským souborem, zdráhám se mluvit o hodnocení amatérských výkonů. Když jsem k nim v něčem kritický, tak je to kritika vycházející z plně profesionálních hledisek.

Byla vám ve Vsetíně nabídnuta další spolupráce?

Byla mi nabídnuta v obecné rovině. A mě to moc těší. Jen teď nejsem úplně schopen říci, kdy by k ní mohlo reálně dojít. Během následujícího roku budu dojíždět do Brna, kde mě čeká autorská a režijní spolupráce na novém tanečním představení s Vojenským uměleckým souborem Ondráš, k tomu samozřejmě pracovní povinnosti v kmenovém Slováckém divadle, občas nějaké to moderování či produkce pod hlavičkou agentury Pierrot… Ale věřím, že se v budoucnu naše tvůrčí cesty se vsetínskými divadelníky ještě protnou.

Vizitka

David Vacke, herec, režisér, inspicient, moderátor, dramatik

• narozen 28. 2. 1976 v Uherském Hradišti

• absolvent gymnázia v Uherském Hradišti

• se Slováckým divadlem spolupracuje od roku 1985 (účinkování v dětských rolích), od roku 1994 je ve stálém angažmá

• otec Vojtěch Vacke (*18. 3. 1940 † 25. 3. 1991) prozaik, dramatik, filmový scenárista, divadelní dramaturg, překladatel)

• manželka Irena Vacková, herečka, společně mají dceru Veroniku

Druhou reprízu černé komedie Neběhej s nůžkama v ruce pod režijním vedením Davida Vackeho uvede vsetínské Divadlo v Lidovém domě ve čtvrtek 12. března od 19 hodin.

MIROSLAV URUBEK