Přesto sem stále míří další a další lidé, kteří si chtějí poslechnout koncert brněnského postfolklorního cimbálového tria Ponk. Vystoupení je součástí programu XI. mezinárodního festivalu cimbálu, který se ve Valašském Meziříčí koná.

Organizační šéf festivalu – třicetiletý cimbalista, pedagog a etnograf Jaroslav Kneisl – je viditelně zklamaný. „Počasí to všechno pokazilo. Mělo se hrát venku před kavárnou. I pódium jsme měli připravené, chtěli jsme ven vytáhnout pípu," líčí zamýšlenou původní podobu večera Jaroslav Kneisl.

Bohužel uplakané nebe nad Meziříčím tento plán definitivně zhatilo. Schlattauerova kavárna v areálu meziříčské gobelínky tak úderem jedenadvacáté praská ve švech. Bohužel, řada lidí se tak už ve dveřích musí otočit a pro páteční večer volit jiný program. „Prosím vás, abyste se drželi hesla: dobrých lidí se vejde, svině se srazí," předstupuje s poněkud jadrnějším přivítáním před zaplněnou kavárnu Jaroslav Kneisl. Ví, že si to v této společnosti, tvořené povětšinou muzikanty, může dovolit. „Nikdo se doufám neurazil, tento prostor je znám tím, že se tady lidé neurážejí," usmívá se organizační šéf cimbálového festivalu.

Za cimbál na malém pódiu v rohu kavárny usedá Eduard Tomaštík, kontrabasu se ujímá Jakub Nožička a housle bere do rukou Michal Krystýnek. Poslední jmenovaný si také bere slovo. Recitál osobité kapely Ponk začíná. „Zahrajeme písničky z našeho debutového alba s názvem Postfolklor," informuje posluchače Michal Krystýnek.

A zároveň odpovídá i na nevyřčenou, nicméně nabízející se otázku, proč se kapela jmenuje právě Ponk. „Ponk je pracovní stůl. A pro nás je tímto pracovním stolem cimbál," vysvětluje houslista. Více než hodinu pak brněnské trio baví posluchače svým originálním pojetím lidových písniček. Podle hlasitého poslechu a reakcí je zřejmé, že se lidem tato muzika velmi líbí.

Koncert Ponku je ale pouze první částí pátečního večera. A po jeho skončení se nikdo domů příliš nehrne. Maximálně načas před kavárnu, protože vzduch vevnitř je desítkami lidí vydýchaný a těžký. „Když vejdeš, je to jak když ti negdo liští," vystihuje trefně klima v kavárně Michal Kovář, basista vsetínské cimbálové muziky Jasénka, který sice kvůli jiným povinnostem koncert Ponku nestihl, má ale v plánu zůstat na dopředu avizovanou jam session, která má následovat.

Čekání se sice trošku protahuje, což další z hostů vtipně komentuje takto: „Je tady muzikantů, že není kam plivnout, ale furt je ticho." Nejen jeho přání poslechnout si lidové písničky a zazpívat si je se ovšem už brzy vyplní. Kolem cimbálu a cimbalisty už se rovná dvojice houslistů, několik violistů i klarineťák.

Kontrabasu se chápe Michal Jelének, jinak houslista a primáš cimbálové muziky Kordulka. „Tento je ze Vsetína, tento z Valmezu, další z Lidče a Hodslavic. A tohoto ještě ani sám neznám," usmívá se, když bilancuje sestavu právě vzniknuvší cimbálové muziky. Koneckonců, takové už jam sessiony bývají – muzikanti se nemusí znát, důležité je, že je spojuje láska ke stejné hudbě.

V příštích minutách už si s cimbálem zpívá celá Schlattauerova kavárna. A netrvá dlouho, a už se také tančí. Dnešní noc jenom tak neskončí.