Úspěšnou divadelní hru vsetínských herců viděly už dvě tisícovky návštěvníků

Představitelky hlavních rolí Dagmar Pavloušková a Kateřina Mrlinová se v rozhovoru pro Deník svěřily, jak se připravovaly na jedny z nejtěžších životních rolí.

Svou prvotinu zhodnotil v závěru také mladý autor hry a zároveň režisér Jakub Hekl.

Dagmar Pavloušková, představitelka Marlene Dietrich

Jsme v divadle dvaadvacet let, myslím, že toto je asi má dvanáctá role. Takovou postavu jsem ještě nehrála. Je těžká, není jednoduché přeladit se úplně do jiného charakteru, než byly postavy, které jsem hrála doteď. Sestra Ratchedová v Přeletu nad kukaččím hnízdem byla také taková zlá a nepříjemná osoba. Marlene je chladná, ledová královna.

Těžké je udělat to tak, abych zase nehrála sestru Ratchedovou. Když to porovnám s prvními rolemi jako kněžna v Lucerně, nebo hejtmanovu ženu v Revizorovi, to byly role úplně jiného druhu. Bije se ve mně moje povaha a to, jak má Marlene vypadat na jevišti. To znamená chladná, bezcitná, vypočítavá osoba, která manipuluje se všemi kolem sebe.

Dívala jsem se na její životopisný film, na dokumenty, na rozhovory s ní, i na její vystoupení. Zaměřila jsem se i na gesta, ve kterých je velmi střídmá. I v obličeji je minimální mimika, což je pro mě taky velký problém, abych se ukáznila v gestech a mimice. To je pro mě novinka.

Zpívala jsem už ve hře Světáci, teď zpívám německy, což zaplaťpánbůh není pro mě jako učitelku němčiny na gymnáziu problém. Je to obrovská výhoda. Písničky mám položené hodně nízko, tak nízko jsem nikdy nezpívala. Zjistila jsem, že mi to velice vyhovuje.

Zkoušeli jsme velice intenzivně, postupně se vylupoval tvar, už tři týdny před premiérou jsme to měli v docela dobrém a použitelném stavu. Nedohnal nás stres, jako při předešlých hrách, kdy jsme měli pocit, že je do premiéry nedoděláme. Tady jsme byli trochu dál.

Jakub Hekl má režijní práci trochu jinou, než jsme byli zvyklí. Snaží se nás nastylizovat do své představy, kterou má o postavě. Pavel Rejman (jeden z režisérů Divadla v Lidovém domě – pozn. redakce) nás většinou nechává, abychom se našli, vyhledali sami nějakou polohu. Jakub Hekl měl přesnou představu, jak to má vypadat, takže nás do toho intenzívněji manipuloval.

Kateřina Mrlinová, představitelka Edith Piaf

Nevím přesně, ale myslím, že toto je moje devátá nebo desátá role. Ve vsetínském divadle jsem od roku 2008 a měla jsem tu spoustu krásných rolí, například ve hře Brouk v hlavě, Žebrácká opera, Osiřelý západ, Advent, Světáci, Limonádový Joe.. Nerada bych na něco zapomněla.

U této hry je to především velká zodpovědnost, hrát skutečnou postavu, kterou zná celý svět, navíc takovou hvězdu a velkou zpěvačku. Mám před tím velký respekt, abych nesklouzla k parodii, nebo napodobování. S režisérem Kubou Heklem jsme nechtěli kopírovat, snažili jsme se dát do postavy Edith něco ze sebe.

Když slyšíte zpívat Edith Piaf, přesně víte, že je to ona. Její hlas je nezaměnitelný. Naposlouchanou ji samozřejmě mám, určitě jsem se dívala i na živá videa z jejích koncertů a sledovala pohyby a výraz. Nechci jí to pokazit.

U této hry jsem měla velký respekt z francouzštiny. Nevěřila jsem, že se dokážu naučit tolik francouzských textů. Ale je to určitě jiné zpívání, než na jaké jsem zvyklá, když vystupuji s kapelou na koncertě. Je to víc divadelní, zasazeno do příběhu. Už nějaký čas vstupuji se šansonovým repertoárem, takže je to vlastně splněný sen, mít možnost si zahrát nejslavnější šansonovou zpěvačku. Taky mám velkou radost, že nám v představení hraje skvělý muzikant Roman Vavřík. Jeho živý doprovod tuto hru posouvá zase trochu jinde, než kdyby se pouštěla z nahrávek.

Zkoušení bylo velmi intenzivní. Tři měsíce, dvakrát v týdnu. Velký rozdíl proti předešlým hrám byl i v tom, že to byla komorní hra o šesti hercích. Takže jsme byli v úzkém kolektivu a často spolu. Ale ponorka nebyla, naopak si myslím, že dlouholeté vztahy jsme ještě utužili a už bez sebe moc nedokážeme být.

Jakub Hekl je mladý, nadšený, divadlem žije, studuje dramaturgii na JAMU. Je to svěží vítr do našeho divadla. Zkoušela jsem s Pavlem Rejmanem, Marcelem Sladkowským, teď poprvé zkouším s Davidem Vackem. Každý režisér je jiný, za ty roky sleduji, jak moc jsme se všichni posunuli. Ať už jde o náročnost her nebo herecké výkony. Jsem ráda, že jsem dostala takovou příležitost. S každou novou hrou se učíme novým věcem a posouvá nás to dál. Doufám, že to ocení i diváci.

Jakub Hekl, autor hry, režisér

Když se před rokem zrodil nápad stvořit inscenaci Frau Dietrich a Madame Piaf, nečekal jsem, co se z toho vyvine. Po premiéře můžu říct, že se mi splnil sen a byl mi dán nejkrásnější dárek, co jsem kdy mohl dostat, a za to patří velké "děkuji" členům Divadla v Lidovém domě. Elán, energie, láska, úcta a pracovitost, kterou jsem dlouho nezažil. Tak by se daly shrnout naše zkoušky.

Někteří diváci nás chválí větou: "No, na amatéry to bylo velmi nadstandardní představení." Já mohu s čistým srdcem a hlavou prohlásit, že pro mě po sobotní premiéře přestali být tito divadelníci amatéry a dokáží se vyrovnat profesionálním scénám.

Počítal jsem s tím, že se bude jednat o hudební drama. Snažil jsem se o to, abych přivedl nějakou známou hru, aby diváky zaujala příběhem a tématem. Myslím, že v dnešní době diváka zaujmou biografické příběhy, to byl jeden z hlavních důvodů, proč tyto ženy, o kterých jsem věděl na začátku málo, přenést na jeviště.

Když se začal nápad rodit v hlavě, věděl jsem přesně, kdo bude hrát Marlene. Počítal jsem hned s Dášou Pavlouškovou. Pak jsem vsetínský soubor prozkoumával a poznával a volba padla na Katku Mrlinovou v roli Edith. Původně to mělo být drama, ve kterém měly figurovat pouze tyto dvě herečky, ale chtěl jsem to něčím ozvláštnit, protože ty příběhy už byly zpracované nesčetněkrát jak divadelně, tak filmově. Proto jsem tam zapojil do hry dceru, sestru a jejich osudové muže. Takže se na jevišti objeví šest postav.

Děkuji všem hercům a lidem, kteří se na naší inscenaci podíleli, děkuji divákům za nádherný potlesk a zájem o další reprízy, děkuji mamce, která tento příběh slyšela jako první, děkuju Edith a Marlene, za to, že ničeho nelitovaly. Mám pocit, že v dnešní době spoustu lidí slouží něčemu, co z nich vytvořili jiní - společnost, agenti a dokonce i diváci. Nějakým obrazům, či image, kterým se odevzdají, ale na úkor zničení osobní, rodinné či životní stránce.