V době sametové revoluce nechal místo na tribunách jiným, ale i jeho jméno je s revolučními dny ve městě těsně spjato.

Karel Prokeš je hudební publicista, fotograf, dramaturg a vedoucí meziříčského M – klubu. Narodil se v roce 1955 ve Vsetíně. V polovině sedmdesátých let se přestěhoval do Valašského Meziříčí, kde se do roku 1990 živil jako číšník v Jednotě. Od roku 1976 zároveň pracuje v M–klubu, nejprve externě, v roce 1990 se stal zaměstnancem Kulturního zařízení. Je ženatý, má dvě dcery a vnuka.

Na počátku roku 1989 snad jen málokdo tušil, že může padnout komunistická totalita. Jaký byl tento rok pro vás? Tušil jste, že roztávají ledy?

Ledy sice roztávaly, ale i v těch osmdesátých letech to občas pěkně zatuhlo. Nicméně, už v osmaosmdesátém se některé věci daly do pohybu a devětaosmdesátý jsem si docela užil. Byly to vlastně dost kreativní časy a v mém okolí se pořád něco dělo. Do té doby jsme některé věci jen spiklenecky řešili v zákulisí a najednou jsme je začali říkat do mikrofonu. Na pódiích se také objevily kapely, které roky předtím moc vystupovat nesměly. Bylo to prostě období, kdy si už leckdo leccos dovolil, ale že se ten systém tak brzy úplně rozloží, to asi čekal málokdo.

Sametová revoluce začala 17. listopadu studentskou demonstrací v Praze. Od té doby se na Václavském náměstí začali scházet lidé. Už 20. listopadu jich tam přišlo půl milionu. Kdy se začalo demonstrovat ve Valašském Meziříčí? A kolik lidí se na tamním náměstí koncem listopadu scházelo?

Já vlastně úplně přesně nevím, kdy se ve Valašském Meziříčí začalo něco dít, snad 19., nebo 20. listopadu. Jedenadvacátého se už ale na náměstí sešlo hodně lidí a šli si na úřadovnu Veřejné bezpečnosti „vyzvednout“ Vítka Zukala, který tam byl, asi v souvislosti s tou situací, zavřený jako protirežimní živel. Pak si pamatuji na takový větší, už ozvučený a moderovaný mítink 24. listopadu na náměstí a veřejnou diskusi v Kulturním zařízení 26. listopadu. Tam vystoupili zástupci vznikajícího OF i lidé z tehdejšího vedení města, z městského výboru KSČ, z různých organizací a podniků…

Jak jste prožíval sametovou revoluci vy?

Mě to tedy nepřišlo jako revoluce. Nicméně, neprožíval jsem ty události na tribuně. Musel tam být někdo, kdo ty mítinky technicky zabezpečí. Kdo bude tahat kabely k elektrice, stavět světla, kdo zorganizuje ozvučení. Bylo potřeba zajistit nejen lidi, kteří na tribuně promluví, ale taky hudebníky, třeba folkové písničkáře, kteří ty lidi na náměstí trochu zabaví a dají té akci ještě další rozměr. Tohle nějak zbylo na mně. V práci jsem měl celodenní směny a volné dny padly na tu „revoluci“, což bylo docela vyčerpávající. Asi jsem se během těch revolučních dnů netvářil tak rozjásaně jako ostatní, protože si pamatuji, že se mě lidi tenkrát ptali, proč se tvářím naštvaně. A já jim odpovídal, že budu rád, když se budou tak radostně tvářit ještě za deset let.

Na tribuně jsem myslím stál jen jednou. Mluvil jsem za kulturní pracovníky, kteří tenkrát moc slyšet nebyli. Lidem jsem v krátkosti řekl, že jednoznačně stojíme na straně změn. Taky jsem, už nevím s kým, v ty první dny chodil na besedy do nějakých podniků a mluvil s lidmi, kteří moc nejásali a nezvonili na náměstí klíči. Snažili jsme se jim vysvětlit, co se děje a proč.

Myslel jste si, že komunismus padne? A že padne tak brzy?

Na počátku jsem nemyslel, že padne hned. Předpokládal jsem, že nastane doba řekněme svobodného družstevničení, kde bude větší prostor pro nějaký druh tvořivého podnikání. Že komunisté uvolní to sevření, vznikne prostor pro politickou diskusi a bude se tu dýchat svobodněji. Trochu mi to také připomínalo rok 1968 s tím rozdílem, že Rus do toho tentokrát nebude zasahovat. Ve skutečnou změnu společenských poměrů jsem začal věřit až ve chvíli, kdy Václav Havel usedl na hrad.

Věřil jste tehdy, že bude už jen lépe?

Pracoval jsem do roku 1990 dvacet let v pohostinství. Tam na mě každý viděl, musel jsem dělat tak, aby hosté byli spokojení. Ale také si pamatuji, co se dělo tam, kde to nebylo tak průhledné, třeba ve stavebnictví. Do podniku mi v devět hodin ráno zasedli dělníci v montérkách, poseděli, dali si gulášovku, párky, pivo a borovičku. Za chvíli přišli na oběd a ve dvě odpoledne už tam seděli zase. Bylo jasné, že tohle nevydrží. Nevím, co si ti lidé představovali, ale museli přece vědět, že když se společnost transformuje do kapitalismu, budou muset pracovat jinak. A taky bylo přece jasné, že zboží i služby podraží.

Jak vnímáte současnost? Mnoho lidí by si přálo vrátit se do doby před rokem 1989. A jsou mezi nimi i ti, kteří v listopadu zvonili klíči.

Tyhle lidi já moc nechápu. A jak jsem nesdílel ten nezřízený optimismus, tak v této chvíli nechápu tu všeobecnou nasranost. Jsem rád, že mě neobtěžuje policie, že můžu dělat práci, kterou jsem do roku 1990 dělat nesměl, nebo jak tak mohl, ale jen zadarmo, při zaměstnání. Že si dnes sám určím, o čem chci psát do novin, že třeba v Českém rozhlase můžu hrát lidem hudbu, kterou mám rád a říkat k tomu výběru co uznám za vhodné. Že kapely a písničkáři, které uvádím v M-klubu, nepotřebují k veřejnému vystupování bumážku s razítkem. Líbí se mi, že když chci, můžu do Itálie pod stan a jezdit tam na kole. Je pravda, že nejsem příliš šťastný z toho, kdo a jak tuto zemi řídí, protože kdyby se takhle, chovali hospodáři, přišli by na buben. Nelíbí se mi také, že lidé trochu zapomínají na slušné vychování, že se v běhu těch čtyřiceti let budování socialismu z našich způsobů vytratila noblesa… Ale to je tak asi všechno, co mi vadí.