Kapela se ve Valašské Polance zrodila přesně před 100 lety, vznikla v roce 1913 pod vedením Václav Blabolila. První muzikanty hudebník Blabolil učil hře na dechové nástroje soukromě.
Za sto let existence Polančanky se v ní vystřídala spousta zvučných jmen jako například Antonín Blažek, Jaroslav Juřica či Ladislav Kovář. Jako host si s Polančankou zazpíval třeba legendární zpěvák a moderátor Josef Zíma.
Sto let kapele nepřidává žádné vrásky. Naopak, zdá se, že spíše omládla. Příkladem je třiadvacetiletý kapelník a trombonista Jan Kozubík, který se své funkce v Polančance ujal s chutí.
Třiadvacetiletého Jana Kozubíka z Valašské Polanky vedli k hudbě rodiče už odmalička a i když neustálé cvičení nejdříve na flétnu, potom na trubku a nakonec na tubu pro něj bylo mnohdy trápení, ničeho nelituje. Jeho práci řidiče sanitky se mu daří s funkcí kapelníka skloubit. Přestože je to starost navíc, jako povinnost hudbu nevnímá.
V Polančance hrajete přibližně tři roky. Jak jste se k hraní v této dechové kapele dostal?
Od mala mě rodiče vedli k hudbě. Chodil jsem na základní umělecké školy, kde jsem se učil nejprve na flétnu, pak na trumpetu a nakonec na tubu. A protože v kapele hraje můj taťka i strýc, brávali mě na jejich akce už v mládí. Asi od devatenácti jsem občas zaskakoval za některé hudebníky, a jak to tak chodí, někteří lidé z kapely odešli, tak jsem pak nastoupil já. Vyplatila se mi všechna ta dřina ze zkoušek a cvičení, když jsem chodil do základní umělecké školy. Je to skvělá zkušenost. Jsem rád, že v Polančance hraji.
V dechové kapele hrajete na tubu, proč jste si tento nástroj vybral?
Protože je to krásný nástroj a navíc důležitý. Bez tuby, tedy basy, nemůže být žádná muzika: ani dechová, ale třeba ani cimbálová. Hraní na tubu není náročné, ale je zajímavé, že moc tubistů není. Často proto musím zaskakovat v jiných kapelách.
Co pro vás znamená hrát v Polančance?
Je to pro mě především čest. Polančanka je kapela, která hraje už sto let, a když lidi baví už takovou dobu, znamená to, že je dobrá. Má vysokou úroveň a hlavně v ní hrají samí perfektní lidé, kteří jsou nejen výbornými hudebníky, ale také výbornými osobnostmi. I když v současnosti je to spíše taková rodinná záležitost.
Rodinná? Kdo v kapele v současné době hraje?
V Polančance nás teď hraje dvanáct. Já, bratr, taťka, dva bratranci, strýc. Pak tam jsou ještě dva hudebníci a zpěvačky. V současné době nám chybí stálí klarinetisté, abychom byli úplně kompletní. Proto u nás občas hrají klarinetisté z Lidečanky. Obvykle ale nehrajeme v celém složení. Na menších akcích, jako jsou svatby a plesy, nás hraje přibližně sedm. Pokud jsou velké akce, nějaké výročí, hraje velká dechovka, tedy všech dvanáct lidí.
Jste teď kapelníkem Polančanky. Můžete prozradit, jakou máte vizi? Kam byste chtěl, aby Polančanka směřovala?
V první řadě bychom chtěli najít potřebné klarinetisty, abychom byli kompletní. Jako takový větší cíl potom máme omezit hraní na svatbách a malých oslavách. Chtěli bychom se více angažovat na velkých přehlídkách a veletrzích. Člověk se tam cítí užitečnější, protože lidé přijdou opravdu se zájmem o dechovou hudbu. Má to úroveň. Kdežto na plesích a podobných akcích si nikdo neužívá muziky. Jejich primární zájem je většinou úplně jiný. Přál bych si tedy, aby se Polančanka držela minimálně na takové vysoké úrovni, jako je dnes.
Myslíte, že se Polančanka dožije dalších 100 let?
Polančanka si minimálně dalších sto let zaslouží. Ale uvidíme. V dnešní době je problémem mladá generace, která má obvykle jiné zájmy. Rodiče je vedou k fotbalu nebo k nějakým elektrickým hudebním nástrojům a na ty dechové se zapomíná. V tom je třeba rozdíl u nás na Valašsku oproti jižní Moravě, tam má snad každá vesnice svou vlastní dechovku. Dokonce si myslím, že kdyby Polančanka nebyla takovou rodinnou záležitostí a rodiče nás k ní už od malička nevedli, kdoví, jestli by ještě existovala. Polančanka je mou srdeční záležitostí, a proto se budu snažit vést k dechové hudbě také vlastní děti.