V sobotu si na něj přišli zavzpomínat do valašskomeziříč­ského kostela Nejsvětější Trojice, kde otevírali výstavu k jeho nedožitým devadesátinám.

„Dnešní sešlostí by byl nadšený. Přišlo mnoho dobrých známých, se kterými by se určitě rád viděl,“ prohlásil sochařův syn Radek. Historička umění Alena Podzemná zmínila Špetíkovu mimořádnou vizuální paměť, která mu umožňovala tvořit sochy, aniž musel malovat jejich skicy. Nezapomněla ani na jeho proslulý chléb s ořechy a medem od včel z vlastního chovu…

Mistr si často jako modely vybíral lidi ze svého okolí. Přátele, rodinu i neznámé postavičky, které ho něčím zaujaly. Na výstavě je k vidění bezmála padesát let stará busta jeho syna Igora, tehdy tříletého. Špetík ji vytesal do třešňového dřeva a poté jemně vyhladil.

U jedné sochy ale došlo k historickému omylu. Podle štítku na skleněné vitríně mělo jít o bustu Václavy A. „Je to má starší sestra Alena, se kterou jsme si podobné,“ uvedla informaci na pravou míru Václava Aubrechtová.

V osmdesátých letech, kdy dílo vznikla, sochaře ještě neznala. „Poznali jsme se později. Nikdy nezapomenu, jak mě se svým kamarádem Jiřím Demlem doprovázeli z večerních akcí v městské knihovně. Přestože jim dohromady bylo sto padesát let, nedali si to rozmluvit a museli mě doprovodit až domů,“ vypráví Aubrechtová.