Oba dělají čest svému jménu. Při výběru povolání ale příjmení roli nehrálo.

„Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Chtěl jsem být původně stolař nebo řezbář. Ale nedostal jsem se. Protože mě baví výtvarnictví, šel jsem na kováře,“ vysvětluje třiapadesátiletý kovář z Jarcové Josef Kovář a dodává, že rodinná tradice to nebyla.

Jeho syn Petr to už měl s rozhodováním jednodušší.

„Od mala jsem sledovala taťku, chodil jsem za ním do kovárny. Jako malý ogar už jsem se k tomu zkoušel stavět. Nahřál jsem železo, pak jsem do toho párkrát bouchl a zjistil jsem, že je to tvárné. Ale ze začátku mi to moc nešlo,“ přiznává s úsměvem pokračovatel a nástupce.

Ke kovadlině se stavěl i s bratrem.

„Ten ale od toho odešel a dělá veterinu. Já jsem do kovárny chodil pořád a u kovařiny zůstal. Když jsem se rozhodoval kam do školy, první jsem chtěl do Brna. Doma chtěli, ať mám aspoň maturitu, tak jsem šel do Luhačovic, kde je přímo umělecko řemeslné zpracování kovů. Tam jsem vystudoval a udělal maturitu,“ doplňuje Petr.

Na svůj první výrobek si už nevzpomene.

„Asi nějaký hřebík, nebo lístek. Taková větší práce byl zřejmě svícen, zkoušel jsem to ještě před střední školou,“ loví v paměti.
S otcem občas udělají drobnější umělecké předměty, plastiky, nebo repliky. Věnují se i zámečnické výrobě. Ale pracují hlavně na velkých zakázkách.

„Hodně se opravují hrady a zámky. Nedávno jsme dodělali zámek v Rychvaldu, teď dokončujeme zámek v Kychové u Huslenek,“ vypočítává otec Josef.

Právě k bývalému zámku Thonetů se pojí i jeden z posledních zajímavých řemeslných skvostů.

„Dělali jsme tam ardekové zábradlí. Bylo do oblouku, veliké osmnáct a půl metru. Makali jsme na tom intenzivně čtyři měsíce. Dost složité, ale krásná práce,“ popisuje umělecký kovář.

Hodový jarmark v Ratiboři je poslední akce, kam chodí předvádět toto řemeslo. Mnozí přítomní se vydrží dívat na jejich práci střídavě u výhně, střídavě u kovadliny dlouhé minuty.

„Nechala jsem si udělat podkovu. Pro štěstí. Je to pěkné řemeslo, i věci, které pánové dělají,“ libuje si Ratibořanka Nikola Blažková a v dlani tiskne ještě teplou podkovu.

Ještě z větší blízky se na kovařinu podívala Ivana Kamasová z Hošťálkové. Chopila se kladiva a vykula si hřebík.

„Člověk by řekl, obyčejný hřebík. Ale je to teda fuška. Náročná práce,“ hodnotila s už hotovým výrobkem v ruce.

Oba mistři kovářští už fyzickou náročnost ani nevnímají. Kladivem těžkým většinou dva a půl kila se ohání celý den. Rozžhavená železa tepají tisíci údery. Ale neměnili by. „Je to jedno z nejstarších řemesel, které se myslím nikdy nevytratí. Kovářství je srdeční záležitost. Nikdy jsem nelitoval a ani nebudu, že jsem se na něj dal,“ tvrdí otec Josef.

Syn Petr doplňuje.

„Je fajn, když člověku leze zpod ruk něco, co tvoří. A lidem se to líbí,“. Lidem se to opravdu líbí.

To dokázaly v Ratiboři nejedny zvědavé pohledy dětských očí i obdivné a uznalé pohledy dospělých.