Byt na nábřeží Malše má plný květin. Zapálí svícen se šesti svíčkami, sedmou v solném svícnu a začne vyprávět. Energicky, jako by nemoc krve, se kterou se trápí 15 let, neexistovala.

„Se svým zdravím jsem smířená, beru to osudově. Pro mě je naděje, když se to nezhoršuje,“ říká Daniela Bambasová, herečka Jihočeského divadla, držitelka devíti Jihočeských Thálii, která v úterý 11. listopadu slaví 60. narozeniny.

Začátky v Jihočeském divadle
Nebyly jednoduché, protože jsem přišla z prostředí, kde jsem byla milovaná. Všichni tam drželi při sobě, zatímco v Budějovicích existovala selektivnost, na kterou jsem si nemohla zvyknout. Třeba se nesedělo s techniky u jednoho stolu, což pro mě byl šok, protože v Hradišti jsme žili pohromadě.

Pak tady byly skupinky kolem režisérů, což jsem odmítala a bylo mi to vytýkáno, ale naštěstí si mě obsazovali i přesto, že jsem porušovala jejich zvyklosti, že ten patří k Fridrichovi a ten k Taberyové. Přišli jsme, hned jsme dostali velké role, což neudělalo dobrou krev.

Dokonce po roce nás řešili na schůzi, že jsme nezapadli, což Milan Fridrich smetl ze stolu, že je důležité, jak hrajeme. Budějovické divadlo na mě bylo hrozně studené. Ale měla jsem tady sestru, pak se přistěhovala maminka.

Trvalo, než jsem zapadla. Ne, že bych trpěla, ale deset let jsem říkala: u nás v Hradišti. Doteď Slováckému divadlu moc fandím. Asi jsou tam dobré vibrace.

Role s velkým R
Přelomové byly ty, které souvisely se situací, ve které jsem byla, nebo se dotkly tématu, které jsem v sobě řešila. Mezi ně patří Isadora Duncan, Matka v Krvavé svatbě nebo Ráchel ze Slaměné židle.

Zkuste pro nepamětníky říci, čím byla Isadora Duncan, za kterou jste získala nominaci na Thálii, výjimečná.
Tyto postavy spojovala vnitřní síla, hrdost a vůle nevzdávat se. To mi na nich bylo moc sympatické, i přesto, že jsem hledala i jejich slabiny, a těch měly! To byla Klytaimnéstra v Ifigenii, Matka. Isadora byla navíc z divadelního prostředí, šlo o to, jak je propojený svět financí a umění, jak se někdy musela ponížit, aby dostala peníze.

Ale vždy z toho vycházela jako vítěz, s čistým štítem. Tyto postavy mají čistou duši, přestože projdou bahnem, to na nich mám ráda. Vždy mi říkali, že jsem silná žena, která všechno vydrží. Říkala jsem své názory, přestože jsem se potom doma klepala, protože nemám ráda konfliktní situace.

Herečka Daniela Bambasová, která působí od roku 1982 v Jihočeském divadle, slaví 11. 11. 2014 šedesáté narozeniny.Jste ta silná bojovnice?
Pamatuju si, jak jsem odešla ze zkoušky Antigony panu Fridrichovi, kdy chtěl řešit můj rozvod po stranické linii, že když se chci rozvádět, rozvracím rodinu.

I přesto, že jsem v divadle byla rok a Milan Fridrich byl kádr, jsem řekla: „Nejsme v Rusku na kolchozu. Nebudu s vámi řešit svůj osobní život: pokud mě nechcete jako herečku, odcházím."

A práskla jsem dveřmi.

Šla jsem kolem Malše, plakala, že jsem asi přišla o anagažmá. Nejsem silná, ale mám to tak, i když pak na sebe dám doma čtyři peřiny, je mi zle a vybrečím se. Možná to mě s některými postavami spojuje: nedat se, i když člověk není dravec. Svědomí mi nedá.

O smíření s nemocí
Se svým zdravím jsem smířená, jsem fatalista, beru to osudově. Nemoc nemohu sama příliš zhoršit nebo zlepšit.

Naučila mě větší vyrovnanosti, pokoře a hlavně nic neplánovat, žít naplno přítomností. Zvyknete si na to jako na bolení hlavy. Spíš jde o to vyrovnat se s ní psychicky.

Moře
Moře je moje terapie, já bych se tam měla přestěhovat. Tam je mi nejlíp, nic mě nebolí. Když odsud odjedu v dezolátním stavu, u moře se všechno zlepší a jsem tam šťastná.

Speciálně v Řecku. Možná je v tom něco z minulých životů: praděda byl chorvatský bán, vedl válku proti Maďarům, měl dokonce pomník na Slovensku a žil u moře. Moře mě uklidňuje, i když k němu mám velký respekt. Druhá nejlepší terapie.