Když si šel před deseti lety pro čestnou Zlatou palmu v Cannes, trvalo celé věky, než dorazil za aplausu vstoje s hůlčičkou na scénu. Tehdy byl už po mrtvici a částečně ochrnutý, ale tuhle poctu na domácí půdě si ujít nenechal. A jakmile vystoupal na pódium, v očích se mu roztančily známé jiskřičky.

„Dojali jste mě! Tahle krásná Palma ve mně budí hluboké pohnutí. Chci poděkovat všem, kteří jsou tady – těm, které znám, i neznám. Díky z celého srdce,“ řekl herec. Skoro se ani nechtělo věřit, že je to ten rošťák a ranař, jenž si celý svůj filmový život „hrál“ a „zlobil“. Vyvolal tehdy další bouřlivé ovace. „Milujeme tě, Bebeli!“ křičeli na něho fandové.

Svět jej zná z filmů Bláznivý Petříček, Muž z Ria a Hongkongu, Velký šéf, Strach nad městem, Policajt nebo rošťák, Tělo mého nepřítele či Samotář. Bral za srdce jako rozjívený kluk, roztržitý dobrodruh i jako drsný policajt.  Byl ale také úspěšným divadelním hercem.

Absolvent pařížské konzervatoře zazářil na prknech zejména v rolích klasických figur, jakými byly Kean či Cyrano z Bergeracu. „Hráli jsme ve chlévech, v bistrech, v hangárech. A dokonce v garážích, kde si uprostřed představení někdy přišel majitel pro auto,“ vzpomínal pro média na studentská léta a hraní s přáteli (mezi něž patřil i rovněž již zesnulý Jean Rochefort).

Jako správní kandrdasové flámovali a vymýšleli vylomeniny, Belmondo měl pochopitelně prim. Veřejnost na ulici šokoval skokem z druhého patra, vedení konzervatoře drzostí, když se zamkl v kanceláři ředitele a na dveře umístil cedulku „Nerušit!“

Rozčiloval jsem lidi

Byla jen otázka času, kdy ho objeví stříbrné plátno. „Pod světla reflektorů jsem se dostal v roce 1960 a už jsem je neopustil. Jean-Luc Godard filmem U konce s dechem zpečetil můj osud,“ napsal ve svých pamětech Mých tisíc životů, které vyšly před pěti lety (u nás o rok později v nakladatelství Práh).

Právě Michel Poiccard alias Laszlo Kovacs v Godardově filmu U konce s dechem (1960) byl rolí, která jej katapultovala do čela francouzské nové vlny. „Po slavnostní premiéře jsem se probudil jako filmová hvězda. Od té chvíle nabídky jen pršely,“ poznamenal k tomu. Postava rozvolněného rebela, kterého Godard vyslal na osudnou štafetu v ulicích Paříže, jako by se nejvíc podobala i samotnému Jeanu-Paulovi a jeho životu. Divokému, nespoutanému a netrpělivému.

„Svobodomyslnost a radost ze života jsem projevoval od mala, možná proto, že jsem byl válečné dítě, možná, že mi je rodiče ukázali a dovolili. Pochopitelně jsem si vybíral zkratky, překračoval hranice, narušoval pořádky a rozčiloval lidi s tradičním myšlením. A okouzloval modernisty,“ shrnul trefně sám sebe v pamětech.

Všechny ženy jsem miloval

De Brokův Muž z Ria jej posunul do oblasti komerční produkce, až do půlky 80. let byly pro něj typické postavy neodolatelných dobrodruhů a cynických hrdinů, jejichž úsměvu ovšem neodolala žádná žena. Před kamerou, ani za ní… Jeho osudových žen bylo samozřejmě více a patřily k nim zejména herečky Ursula Andressová a Laura Antonelli, ženatý byl ale jen dvakrát s Elodií Constantin a Natty Belmond. „Všechny jsem je miloval,“ přiznává herec galantně v knize.

Mezi velké přátele počítal Jeana Gabina, s nímž natočil Opici v zimě, film, kterého si dodnes vysoko cení. Ze spolupráce s ním si odnesl do kariéry motto: „Hrej tak, jak máš právě chuť.“ Přátelil se s režisérem Francoisem Truffautem, kterého označil za okouzlujícího a plachého, s Alainem Delonem se ale na třicet let před kamerou rozešel kvůli nedodržení smlouvy u filmu Borsalino.

Tisíc rychlých životů

V pozdějším věku dával přednost divadelním prknům, založil vlastní produkční společnost Cerito, nazvanou podle dívčího jména babičky. Roku 2001 jej postihla na Korsice mozková mrtvice, i s touto nepřízní osudu se ale díky své houževnatosti dokázal poprat. Poslední film, kde se objevil, byl snímek Muž a jeho pes (2008), natočený tak, že zbytečně neodhaluje hercovu obtížně pohyblivou ruku a řeč.

Byl držitelem Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského státního vyznamenání. „Víc se teď otáčím a dívám do minulosti. Těch tisíc životů uplynulo rychle, až příliš rychle – uběhly stejnou rychlostí, jakou jsem řídil auta,“ svěřil se v knize Mých tisíc životů. „A mám pocit, že byly neuvěřitelné.“ S tím nelze než souhlasit. Au revoir, Jean-Paul!