Jak na období strávené na Valašsku vzpomínáte?

Bylo to tu velmi zajímavé. Museli jsme řešit spoustu úloh, se kterými jsme se ještě nikdy předtím nesetkali. Že jsme tady úspěšně působili, bylo pro nás vlastně i takové potvrzení toho, že náš předchozí trénink byl přínosný. Tím pádem jsme si uměli poradit i v takových situacích, na které jsme nebyli vycvičení.

Prožil jsem tu jedinečné věci, většinu zážitků mám v paměti opravdu hluboko zakořeněnou. Pamatuji si dobře například na ten moment, kdy jsme z použitelných částí poničeného mostu v Jarcové udělali náhradní most v Hutisku-Solanci. Troufám si tvrdit, že ne každá jednotka THW měla možnost řešit podobné problémy ať už doma, nebo v zahraničí. A hlavně rád vzpomínám také na lidi, se kterými jsem tu pracoval.

S českými spolupracovníky zůstáváte přáteli, setkal jste se třeba i s předsudky?

Když jsme sem přijeli, hlavně starší lidé byli vůči nám hodně rezervovaní. Málokdo chtěl s námi mluvit, dělali, že neumějí německy. Když pak zjistili, co jsme s sebou přivezli za techniku a co tady budeme dělat, přišel za námi jeden muž a ptal se, jestli mu můžeme s něčím pomoct. Pomohli jsme mu a najednou jsme byli překvapení, kolik lidí umí německy.

V úterý 20. června při příležitosti blížícího se výročí dvaceti let od ničivých povodní přijel do Valašského Meziříčí Heinrich Günther, velitel německé záchranářské organizace Technisches Hilfswerk (THW).
Němečtí záchranáři se dočkali uznání

Jaká vzpomínka na vaše působení na Valašsku se vám obzvlášť vryla do paměti?

Mám jednu úsměvnou. Do Jarcové se samozřejmě sjížděla různá média, tisk i televize. Docela důrazně nám vštěpovali, že ten, kdo bude vystupovat za THW, musí mluvit přesně a dokonale, aby co nejlépe reprezentoval. Jenže protože jsem měl mluvit jako první, musel jsem si dát panáka slivovice nejen s prvními hosty, ale i se všemi dalšími, co přišli po nich. Těch panáků jsem vypil tolik, že se mi udělalo nevolno a bylo jasné jak mně, tak i všem ostatním, že za těchto okolností nebudu schopný reprezentovat. Na druhou stranu je pravda, že nebýt slivovice, mnoho situací by se nám těžko zvládalo.

Takže na slivovici nakonec vzpomínáte v dobrém?

Ano. Lidé nám ji často nabízeli za pomoc. Jednu lahev jsem si dovezl domů do Německa. Byla opravdu vynikající, pil jsem ji jen jako medicínu nebo při slavnostních příležitostech. Jenže když mi zůstala v lahvi asi jedna třetina, moji synové se rozhodli, že si udělají večírek, ten zbytek slivovice vzali a vypili.

Zažil jste po povodních v České republice ještě tak náročnou akci?

Ano, bylo to v roce 2002, kdy jsme byli nasazení při vylití Labe. Působili jsme tehdy ve městě Schönebeck, které jsme měli zabezpečit před vodou. Bylo to náročné. Voda měla takovou sílu, že neustále tlačila na pískovou bariéru, kterou jsme stavěli. Zastavili jsme ji až betonovými kvádry.

Co říkáte na ocenění, které jste si v pondělí slavnostně převzal?

Byl jsem překvapený. Každopádně je to pro mě čest. Je to uznání pro celou Technisches Hilfswerk, zřejmě asi proto, že jsme odvedli dobrou práci a za to jsem rád.

Povodně 1997Rozsáhlé ničivé povodně v létě roku 1997, které postihly zejména severovýchodní, střední a jižní Moravu, si vyžádaly 50 obětí na životech a škody dosahující 50 miliard korun.

Na odstraňování následků se podílela padesátičlenná skupina vojáků z Přáslavic či členové Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) z Valašského Meziříčí. V srpnu se k nim připojila také skupina pětatřiceti členů německé Technisches Hilfswerk (THW), kteří byli a stále jsou na odstraňování živelních katastrof specializovaní.

S sebou přivezli dvacet vozů a speciální vybavení. Součástí skupiny byli potápěči, ženisté či pyrotechnici. Na Valašsku zůstali sedm týdnů, kdy pracovali dvanáct až čtrnáct hodin denně, šest dní v týdnu, to vše zdarma a dobrovolně během své dovolené nebo v neplaceném volnu.

Mezi nejvýznamnější akce patřilo vyzdvižení a demontáž 110 tun vážícího strženého mostu u Jarcové nebo vyzdvižení desítek vzrostlých stromů, které se sesunuly do přehrady Bystřičky.