Varianta, že by se vloni či letos tradiční přehlídka nekonala kvůli koronavirovým opatřením podle něj nebyla ani chvíli na stole.

Letos na jaře jsme prožívali jakési déjà vu. Situace vypadala podobně jako před rokem, koronavirová epidemie byla na vrcholu, znovu to vypadalo, že na hromadné kulturní akce můžeme zapomenout… Řada pořadatelů jejich chystání rovnou vzdala. Neměli jste s kolegy podobné nutkání?

Ani pět minut jsem neuvažoval o tom, že bychom hodili vidle do hnoje. Nejsem optimista, jen realista. Nikdo mi nezakazoval připravovat Valašský špalíček, tak jsem ho po dohodě s vedením Kulturního zařízení ve Valašském Meziříčí připravil. Stálo to na jednoduché úvaze. Když budou festivaly povoleny, budeme nachystaní. A když to nepůjde, jsme mistři světa ve vracení vstupenek na akce, které se z vyšší moci nekonaly.

Do jaké míry je vlastně Valašský špalíček vaším dílem?

Připravím projekt v takových parametrech, abychom dosáhli na nějaké dotace a příspěvky od sponzorů, bez nichž tenhle nekomerční projekt nelze realizovat. Takže k tomu patří i shánění finanční podpory. Zformátuju proporce programu tak, aby o něčem vypovídal a aby to bylo pro diváky zábavné. Se všemi účinkujícími sjednám podmínky jejich účasti na projektu a pak už je to kolektivní práce lidí z Kulturního zařízení, které je od roku 1983 pořadatelem všech dosud realizovaných ročníků tohoto festivalu.

Vloni platná opatření neumožnila příjezd řady zahraničních hudebních hostů. Je letos situace lepší? Splatíte v tomto ohledu fanouškům „dluh“? Pokud se nemýlím, vloni například chyběli zástupci polské scény, nemohl přijet The Blues Band s Paulem Jonesem, Dave Kelly a další…

To máte pravdu. Konkrétně, na pozvání Blues Bandu s Paulem Jonesem jsme pracovali od roku 2017. Loni jsme konečně měli smlouvy na stole, ale šlo to do kopru. Asi definitivně. Pánové už mají svůj věk, třeba Jones je ročník 1942. Na příští rok plánují poslední britské turné a na rok 2023 už neplánují nic. Ale přes všechna ta nouzová opatření jsme k nám propašovali výborného kytaristu Jacka Moora, který s polskou kapelou z okruhu Lukasze Gorczyci hrál slavné pecky svého otce Garryho Moora, takže tu bylo aspoň symbolicky zastoupeno Spojené království i Polsko. A letos v pořadu E. C. Was Here „odtajní“ sdružení polské bluesové elity The Silesian Blues Trail Orchestra, jak to bylo v roce 1979 s Claptonovým koncertem, který v katowické Areně Spodek ukončila policie.

Vy jste přece známý odmítač revivalových kapel…

Když si někdo hodlá přilepšit kopírováním skladeb Deep Purple, Jimiho Hendrixe, nebo Nirvany, musí za někým jiným. Sejde-li se však parta etablovaných muzikantů, kteří už toho řekli hodně sami za sebe, aby vzdali holt takové osobnosti, jakou je Eric Clapton, a hrají-li ve vlastním aranžmá zajímavý výběr z jeho repertoáru, jsem otevřená náruč. Je to v jiné rovině stejně autentické, jako když samotný Clapton nahraje album písní J. J. Calea. Z čeho bychom ho podezřívali?

Jak to vypadá s dalšími hosty ze zahraničí?

V pátek odpoledne uvítáme skvělou kapelu Ék z Maďarska a večer bude mít speciální vystoupení jejich frontman Olivér Lee, který tu před lety hrál v kapele Fernanda Saunderse. Těším se také na koncert Američana Aarona Brookse, zpěváka psychedelických Simeon Soul Charger. A po něm nastoupí holandský kytarista Leif de Leuw se zpěvákem Semem Jansenem. To bude akustický aperitiv před jejich sobotní elektrickou jízdou s rockbluesovou kapelou.

Další díl živé antologie polského blues uvede Magdu Magic Piskorczyk, kapelu houslisty Jana Galacha i skupinu Smooth Gentlemen. Přijede také veterán Milo Kurtis, který sem patří už z titulu dávného angažmá v pamětihodnostech polské scény Voo Voo, Osjan, nebo Maanam. A teď nám představí svůj mezikontinentální projekt Milo Ensemble.

A jasná tečka na závěr – kytarista Jan Akkerman, který se proslavil v letech 1969 – 1976 v kapele Focus. Ta patřila k nejvýznamnějším i nejúspěšnějším kapelám kontinentální Evropy. Je třeba říci, že Akkerman už v té době sklízel velké uznání jako mimořádný instrumentalista a po mezinárodním úspěchu alba Focus 3 v roce 1972 ho respektovaný časopis Melody Maker vyhlásil za „nejlepšího kytaristu na světě“, za nímž zůstal Eric Clapton i Jimmy Page. Během své další kariéry Akkerman vydal pod svým jménem na tři desítky zajímavých desek, ale v Česku nikdy nehrál. Účast na Valašském špalíčku předběžně slíbil už vloni, ale vinou mimořádně složitých okolností potvrdil až před několika dny.

Při nahlédnutí do programu nelze přehlédnout, že na Špalíčku letos vystoupí řada jubilantů, případně se řada jubileí bude připomínat? Byl to záměr nebo se to jen tak zajímavě sešlo?

Je to záměr, ale ne kalkul. Mnohokrát jsme deklarovali, že Valašský špalíček s podtitulem Folk blues beat festival je poctou bigbeatové dekádě, osobnostem 60. let a významným hudebním projektům následující dekády. A když se muzikant s nástrojem v ruce probojuje do osmdesátky, jako Vincenc Kummer se svým kontrabasem, když se Lešek Semelka a Vladimír Merta prozpívají do pětasedmdesátin, nebo Luboš Pospíšil do kulaté sedmdesátky…, dramaturg Valašského špalíčku smeká svůj zmačkaný klobouk a zametá s ním těmto pánům cestu na festivalové pódium.

Navážu na předchozí otázku: v programu i letos vystoupí zkušení matadoři, kteří už toho na hudební scéně mnoho dokázali… Sám říkáte, že filozofií festivalu je připomínka big beatové éry 60. a 70. let. Pozval jste Petera Lipu, který bude zpívat bluesové úpravy písní The Beatles, poprvé na Valašský špalíček přijedou Martha a Tena Elefteriadu se svým repertoárem z 60. let, kdy na české scéně jako pěvecké duo neměly konkurenci. Mají podle vás tito hudebníci a zpěváci své důstojné nástupce v mladé generaci?

To je otázka, na níž léta hledám obmyslnou odpověď. Je třeba si uvědomit, že když ti veteráni začínali a tvořili v širším slova smyslu tu rock´n´rollovou kulturu, všechno bylo poprvé. Pohybovali se v zemi nikoho, kterou vydavatelé teprve pomalu a nedůvěřivě objevovali, zkoušeli nevyzkoušené, občas zaparkovali ve slepých uličkách, ale co se povedlo, to zvonilo. Mladí rockeři odvážně naskakují do rozjetého vlaku, který pořád žene kupředu ta šedesátková energie. Hudební tisk bigbítové dekády oslavoval hudební revoluce a rockerské rebelie proti zavedeným pořádkům, bulvár reflektoval excesy rockových hvězd. Rolling Stones, Jima Morrisona a další výtržníky pronásledovala policie, rodily se legendy a vznikaly nesmrtelné písně (I Can't Get No) Satisfaction, Yesterday, Money, skladby Child in Time, Stairway to Heawen, Paranoid, Light My Fire, Smoke on the Water, Black Magic Woman, Cocaine… Nic takového se však už neděje. V profilu mladého muzikanta nepíšu kolik věcí vyhodil z okna hotelového pokoje, kolikrát byl zatčen, souzen a vězněn, kdy a jak urazil televizního moderátora a kterou písní či LP deskou na pár vteřin zastavil rotaci zeměkoule. Uvedu jen prestižní školy, které absolvoval a spočítám kolik získal výročních cen. Aby bylo jasno, nejásám nad hrdinstvím výtržníků a káva je jediná droga, na níž jsem ochoten být závislý, ale kde jsou ksakru nové písně, stejně dobré jako Let it Be, Highway to Hell, Fortunate Son, Like a Rolling Stone, People Have the Power…?

A jak tedy vypadá typický návštěvník Valašského Špalíčku? Je to spíš zástupce starší generace, který přichází nostalgicky zavzpomínat na mladá léta nebo ten „retro“ nádech festivalu a hudební program láká i mladší ročníky?

Typický návštěvník našeho festivalu je ten, kdo vnímá svůj věk jako číslo, ne jako vstupenku do domova důchodců. Je to člověk, který hodně pamatuje, ale zvuk elektrických kytar mu v očích rozsvěcuje plamínky vzdoru a jeho vnoučatům dává sílu psát další kapitoly nekonečného příběhu té podivné hudby, která minulé století rozlomila na dvě poloviny a změnila rytmus doby. Valašský špalíček je tu samozřejmě pro pamětníky, ale i pro ty, kteří vědí, že kdo nezná minulost, nemá budoucnost. A jsem rád, když vedle těch veteránů stojí na pódiu mladí kluci a krásné holky s kytarami a táhnou tu káru po mizerných cestách přes práh nového tisíciletí.

Řekněme si nyní něco k vlastní organizaci nadcházejících tří hudebních dnů ve Valašském Meziříčí – jaká pravidla budou muset návštěvníci dodržovat či co mají mít u sebe s ohledem na platná vládní nařízení?

Jen ta nejnutnější, která najdete na internetu. Koukněte se na www.kzvalmez.cz, klikněte na Valašský špalíček. Pořádek „muší bejt“, ale nic se nemá přehánět. Jsme rozumní lidé a chceme si užívat léčbu hudbou z bezpečné vzdálenosti.

Letošní Špalíček je teprve na startu, pojďme se už ale pomyslně posunout o rok dopředu, kdy tento festival oslaví čtyřicátiny. Už máte v hlavě, jak bude jubileum vypadat? Šetříte si například nějaká hudební esa až na kulatiny v roce 2022?

Každý ročník jsem připravoval s vědomím, že může být poslední. Vždycky byl důvod vymyslet to v daných možnostech co nejlépe. Snad se nám podaří oprášit smlouvu s irským kytaristou Ericem Bellem, zakladatelem Thin Lizzy, i s bluesmanem Davem Kellym. A byl bych rád, kdyby tenhle excelentní hudebník příští rok doprovázel nejen sám sebe, ale také hlas skotské královny blues Maggie Bell. Těšil se k nám také nizozemský nezmar Nicko Christiansen s kapelou Livin´ Blues Xperience, spadlo to však do kategorie „na shledanou v lepších časech…“