„Z gořalkú je to jak z robů, obojí ťa dostane do hrobu, no gořalka při tem aspoň drží paščeku,“ vítá čtenáře motto v úvodu knížky. Prvotina pětačtyřicetiletého spisovatele z Janové obsahuje dvaadvacet povídek.„Jedná se o úsměvné příběhy z valašské dědiny. Náměty některých povídek jsou skutečné, zpracoval jsem je však se značnou nadsázkou,“ přiznává spisovatel a hned dodává, že některé z příběhů si určitě vybaví čtenáři Valašského deníku, v němž před časem vycházely na pokračování.

Radomír Dolanský se vyučil elektromechanikem, vzdělání si doplnil dvouletou nástavbou, kterou ukončil maturitou. V druhé polovině osmdesátých let se zabýval divadlem, psal a režíroval krátké skeče. Ještě jako zaměstnanec bývalého MEZu Vsetín produkoval texty pro hudební skupiny. První povídku pak napsal v roce 1988. „Bylo to v době, kdy lidé přicházeli od svého soustruhu ve fabrice, doma si pustili televizi a tam byl zase soustruh. Cítil jsem potřebu pobavit je něčím jiným,“ říká Dolanský. Povídka se jmenovala Světla velkoměsta a pojednávala o lidech žijících na valašské samotě.

V textech psaných ve valašském dialektu se často objevuje jméno Metúd Filgas, jak však autor zdůrazňuje, jedná se o postavu čistě fiktivní. Psát ve valaštině s sebou nese určitá rizika. „Často narážím na námitky, že to a to slovo se valašsky řekne jinak. Je třeba si ale uvědomit, že tady se nářečí často liší údolí od údolí,“ vysvětluje autor s tím, že kniha by už měla být na pultech knihkupectví.