Před čtrnácti dny oznámil na svém profilu, že končí s profesionálním hraním. U Fleretů dal výpověď.

Takové rozhodnutí asi nebylo snadné. Jak dlouho jste o odchodu přemýšlel?
Před dvěma roky mě chytly záda. Nemůžeš se pohnout, nesestavíš si ani bicí soupravu. Záda bubeníků trpí. K tomu si přičtěte hodiny sezení v dodávce při přejíždění na koncerty. A pak taky stereotyp, spaní po hotelích. Tak mi to začalo šrubovat v hlavě.

Takový život jste si vybral…
Ano, ale po pěti, šesti letech profesionální kariéry ze mě to nadšení začalo prchat. Kočovný život mě přestal bavit. Došla mi motivace.

Co na avízovaný odchod říkali kluci z kapely?
No, nebyli moc nadšení…

Jak to vlastně je s tím odchodem. Podali jste si ruku a příští týden už hrát nebudete?
To ne. Právě o víkendu jedeme na turné po Čechách. Budeme spát v Berouně a odtud vyjíždět. A hlavně nás čeká koncert v Lucerně 25. března, který už je vyprodaný. Zbývá pár míst na stání. Dohodli jsme se, že s Fleretem odehraju do konce března.

Koncert v Lucerně musela být velká motivace ještě zůstat…
Jak jsem říkal, myšlenka odchodu přišla s bolestmi zad před dvěma roky. Ale měl jsem k setrvání dvě motivace. Vloni jsme točili desku, na to jsem se moc těšil. A pak ta Lucerna.

Lucerna je asi vrchol, ale pro představu, kolik koncertů jste v Fleretama odehrál?
Průměrně to byla stovka koncertů za rok. První koncert jsem odehrál v červenci 2010 v Trnavě u Zlína. Tenkrát i s Bábou.

S Bábou?
Tak jsme říkali Jarmile Šulákové.

Jak vzpomínáte na chvíle strávené s ní?
Měla hlas jak zvon. V takovém věku to byl unikát, zázrak. Staňa (houslista Stanislav Bartošík – pozn. redakce) jí nastavil při zvukovce mikrofon. Přišla bez ostychu na podium a bez nějakého štelování – musím to tak říct – otevřela hubu a bylo to tam.

A co mimo podium, jaká byla valašská královna?
Byla s ní sranda. Naložil jsem jí před barákem do auta a jeli jsme do Vizovic. Tam měla kapela centrálu, přesedli jsme do dodávky a společně vyjeli na hračku. A Jarmila vykládala celou cestu o všem možném. Zážitky z folkloru, co jak zažila, bylo příjemné to poslouchat.

Bude se vám po odchodu z Fleretu po něčem stýskat?
Fleret není jak běžná profi kapela, která odehraje a jde spát do hotelu. My jsme měli většinou rodinné zázemí, kolem nás byli přátelé, sponzoři, u kterých jsme často i přespávali. Všude jsme se cítili jako doma. To mi bude chybět.

Ale doma, ve Vsetíně, jste většinou nebyl?
Když byla šňůra, nebyl jsem doma i čtyři dny. Ale mám tolerantní manželku. S Lenkou jsme se vzali před třemi lety, ale jsme spolu už dvacet roků. Vždycky všechno v pohodě snášela a za to jí moc děkuju.

Vraťme se úplně na začátek. Kdy jste začal hrát, proč a proč zrovna na bicí?
Taťka byl muzikant, hrál na kytaru, basu i bicí. Měl kapelu, doma byly furt nástroje. Přihlásili mě na flétnu, pak klavír. To mi pomohlo v základech. Ale táhlo mě to k bicím. V sedmé třídě na Vsetíně už jsem chodil do ZUŠky na bubny. Byli jsme čtyři bráši. Každý podědil hudební talent, založili jsme kapelu a já měl hrát na kytaru. Jenže nás taťka vzal ve Vsetíně na koncert Olympiků. Brácha bubnoval, ale zhlédl se v Jandovi a jeho hře na kytaru. Tak jsme si to prohodili.

Kam se ubírala potom vaše kariéra?
Hrál jsem všude možně. S kapelou Eclipse, po odchodu Jardy Filgase z Argemy jsme mu v pozměněné sesteavě dělali doprovodnou kapelu, to bylo v roce 1995 a natočili s ním první sólové CD. Pak jsem hrál ve zlínské zábavové odnoži Argemy – skupině Vivian. Nemůžu nevzpomenout na působení ve formaci Endy Moon se svým bratrem, který tu prezentoval vlastní tvorbu a hrál na basu. A pak ještě francolhotský Kokobent. Tam jsme hráli s bráchama vlastní tvorbu, zpívali jsme legrační texty slovensky a měli pár veřejných koncertů.

Dalo se muzikou vydělat?
Na přelomu tisíciletí sháněli v agentuře v Praze muzikanty. Přihlásil jsem se a hrával po světě. V tanečních podnicích, na beerfestech a tak. Dva roky na Mallorce, pak v Německu, zpátky na Mallorce a v roce 2009 na vánočních trzích v londýnském Hydeparku. Na těchto angažmá se dalo vydělat.

Byla ještě nějaká profesionální zkušenost?
V roce 2008 vyhrál Tomáš Klus Zlíntalent a točil ve Zlíně své první CD Cesta do záhudby. Pozval mě k natáčení a nahrál jsem mu pět písní.

Co bude teď, s Fleretem končíte v březnu. Přestanete úplně bubnovat?
To ne. Muzika je doživotní láska. Konec ve Fleretu neznamená úplný konec. Hraní mě nepřestalo bavit, jen ten styl života. Začli jsme se scházet s kamarády, našli jsme společný styl a jsme ve fázi hraní ve zkušebně. Bylo by dobré, kdybychom si mohli zahrát dvakrát do měsíce v nějakém klubu.

Co vlastně nejraději posloucháte?
Vyrůstal jsem na bigbeatu, hrál jsem Iron Maiden. Velký milník v muzice byl pro mě Frank Zappa. Jeho životopis byla první knížka, kterou jsem přečetl. Vyrůstal jsem v rocku a metalu, ale přes Zappu jsem se dostal i k jiné muzice a objevoval další styly jako jazz, funky.

S profesionální dráhou končíte. To vás ale neuživí…
Vrátím se ke svému původnímu zaměstnání elektromechanika. O ty je nouze. Odchod z Fleretu jsem zvažoval hodně dlouho, doufám, že to fanoušci pochopí. Muziku samozřejmě na hřebík úplně nepověsím, rád si občas zahraju, ale už jenom pro radost.