Vedle popového pozlátka, trendových hvězdiček i ambiciózních projektů lze zde pravidelně vidět a slyšet možná méně viditelné, nicméně skutečné osobnosti současné hudby, jakých nebude nikdy dost.

Znalí posluchači, orientující se v labyrintu současné hudby, tak jistě dokážou ocenit koncerty takových jistot, jakými jsou třeba Američané Nathaniel Rateliff, jehož vystoupení s kapelou The Night Sweets organizátoři zařadili do úvodního programu ve středu 18. července, nebo autentický tulák s kytarou Seasick Steve, který má „rezervaci“ na hlavní scéně v sobotu 21. července, kdy festival končí.

Seasick Steve, vlastním jménem Steven Gene Wold, narozen v roce 1941, vstoupil na scénu světové hudby a začal vydávat desky u velkých firem, podobně jako třeba T-Model Ford, nebo Leo Welch, až v důchodovém věku.

Malý rozdíl je snad jen v tom, že Steve patří do kategorie tzv. „blues s modrýma očima“. Kouzlu šesti strun propadl už v dětství, které prožil v Kalifornii, a kytaře zůstal věrný i po té, co jako teenager utekl z domova.

S hudbou se později, v šedesátých letech, „na vedlejšák“ potkával také v roli nahrávacího technika, či hudebního producenta. Střídal podivná, možná i pochybná zaměstnání, místa pobytu, země i kontinenty. Vlastně žil, a nejspíš pořád žije, jako skutečný tulák.

Přes nesporný talent toho pro start úspěšné kariéry léta moc nedělal a není divu, že své první album Cheap vydal až v roce 2004, ve třiašedesáti, tedy ve věku, kdy už to jiní pomalu balí. A na jakousi mezinárodní popularitu si ještě musel chvíli počkat.

Výrazně mu pak v lednu 2007 pomohlo účinkování v pořadu Joolse Hollanda v televizi BBC a následně, v roce 2008, vydání v pořadí třetího alba I Started Out with Nothin and I Still Got Most of It Left na etiketě Warner Bros. Records. Už jako sympaticky antihvězdná celebrita byl v roce 2010 nominován na cenu BRIT Awards a jako host se objevil i v pořadu Top Gear.

Nespornou předností charismatického muzikanta a zpěváka je fakt, že s typicky rustikálním přístupem a někdy téměř punkovým nasazením hraje jakési divoké country blues, či pouliční boogie, a zpívá hlasem, příbuzného témbru, jaký známe z projevu Toma Waitse.

A zároveň má Seasick Steve legitimní právo zpívat o zkušenostech lidí ze dna společnosti. Ty nejlepší z jeho písní nesou pečeť osobní zkušenosti, těžce vydělané moudrosti, která může pocházet pouze z toho, že bydlíte na ulici jeden blok od okraje civilizace.

Seasick Steve dnes nemusí nikoho přesvědčovat, že ve své kategorii patří k muzikantské elitě. Stvrzuje to fakt, že ho občas ve studiu i na koncertech doprovází třeba John Paul Jones, baskytarista (a v tomto případě i mandolinista) známý z Led Zeppelin.

Na svých vystoupeních si však bluesový veterán zpravidla vystačí s doprovodem bubeníka. Podstatná část jeho koncertního repertoáru je elektrická.

Zpravidla stojí na drsných riffech a brutálním zvuku nejen továrních výrobků, ale i pověstných Steveových „samodělných“ tří, či čtyřstrunných kytar, podporovaných bicími Dana Magnussona.

Právě tahle prajednoduchá sestava - elektrická kytara a bicí, bez „přítěže“ dalších nástrojů, je běžně užívaným obsazením u tradičních interpretů na dodnes živé "juke joint bluesové" mississippské scéně.

Uvádějí-li pořadatelé festivalu Colours of Ostrava, že Seasick Steve hraje „blues, jež by měli slyšet mladí, kteří si myslí, že je to hudba pro starý…,“ nejedná se o pouhý reklamní slogan. Je to čistá pravda.

AUTOR: Karel Prokeš