Manželka Kateřina a dvě děti – tříletý syn Matěj a teprve rok a půl stará dcera Kateřina – ze dne na den ztratily manžela a tatínka a hokejový národ hrdinu, jenž připravil pro fanoušky spoustu radostí. Deník se vydal po stopách jeho hokejové kariéry i slavných momentů, na které se nikdy nezapomene.

MISTŘI!

Zlínský odchovanec se výrazně podílel na zisku titulu mistra světa v Německu 2010. Během šampionátu se mu navíc narodila dcera Kateřina. „Bylo to něco úžasného a neopakovatelného. Narodila se nám dcerka a jsem mistrem světa! Je neuvěřitelné, že jsme vyhráli, ale ještě fantastičtější je, jakým způsobem jsme zlata dosáhli,“ chrlil ze sebe emotivně světový šampion.

RACHNA KACHNA

Legendární spontánní hláška televizního komentátora Roberta Záruby „Rachna kachna, toto letělo!“ na vyrovnávací trefu sedm vteřin před koncem v semifinále mistrovství světa 2010 proti Švédsku (3:2 po sam. náj.) již zlidověla. „Slyšel jsem to. Peťa Vampola ji pak s oblibou používal. Nevadí mi, je spontánní a líbila se mi,“ poznamenal s úsměvem.

ARŤUCHINŮV ATAK

Ruský bijec a útočník Jevgenij Arťuchin se stal po zákeřném ataku na Milana Michálka a tvrdém zákroku na Karla Rachůnka českým nepřítelem číslo jedna. Čeští fanoušci zuřili nad agresivitou stokilového chasníka. „Střílel jsem a prostě jsem ho neviděl. Ani si nemyslím, že by to byl nějaký nečistý zákrok. Při takovém nárazu helma spadne vždycky. Navíc se mi utrhly i ušní záchyty. I kdybych ji měl přivázanou, stejně by to nepomohlo. Ani mě nebolela hlava. Akorát jsem měl rozbitou hlavu, což spravily asi dva stehy. Nebylo to nic hrozného,“ tvrdil s nadhledem.

VELKÁ ODVETA

Bum, prásk! Po tvrdém nárazu Rachůnka do Arťuchina do mantinelu nevydrželo jedno z plexiskel a rozsypalo se na střepy. Dokonalá a navíc čistá odveta za zákrok byla dokonána. „Trefili jsme se zrovna na dvířka, kde je plexi úzké. On má sto dvacet kilo, já také nemám zrovna málo, takže se to znásobilo a prasklo to. Záměr to nebyl, ale když už se tam objevil, tak jsem ho trefil,“ přiznal.

ZLATÝ BRONZ

Jako obhájci titulu mistrů světa měla česká reprezentace i letos parádními výkony nakročeno ke slastnému triumfu. Jenže Švédové shodou okolností také v semifinále vrátili Čechům porážku z předchozího roku a poslali je do boje poražených.

„Hned po zápase o třetí místo jsme byli všichni spokojení. Nyní s odstupem času spíš převažuje zklamání, jelikož jsme měli výborný tým a bohužel se nám nepovedla jedna a půl třetiny v semifinále se Švédy. Měli jsme nakročeno k obhajobě. Bohužel, nepovedlo se,“ zalitoval tehdy Rachůnek.

V EXTRALIZE

Do české extraligy naskočil v nevydařené sezoně 1997/98 a stačil odehrát 27 zápasů. K úplně prvnímu nastoupil 19. září 1997 v rámci 6. kola proti Třinci (4:6). Na první trefu Rachůnek´čekal do 3. března 1998, kdy ve 47. kole Zlín porazil Opavu 10:2 a připsal si další milník. „Už bylo na čase, abych se trefil,“ poznamenal s úsměvem.

SPLNĚNÝ SEN NHL

Do zámoří odešel v roce 1999. V nejslavnější lize odehrál 397 zápasů, vstřelil 23 branek a přidal 125 asistencí. „Odehrál jsem tam s přestávkami osm let. Svůj sen jsem si splnil, přestože jsme s Ottawou nebo Rangers nevyhráli. Jsem spokojený, že jsem tam nehrál druhořadou roli,“ pochvaloval si Karel Rachůnek.

NA RUSKÉ FRONTĚ

Na Východ se poprvé vydal během stávky NHL a působení v extraligovém Znojmě v sezoně 2004/2005, když se upsal Jaroslavli. Následně se přes roční angažmá v Dynamu Moskva se svým kamarádem Petrem Čajánkem vrátil. „Je pro mě nejlepším angažmá v kariéře,“ vyznal se nedávno.

BRATŘI V TÝMU

Byl to jeho sen. Zahrát si se svými bratry Ivanem a Tomášem v dresu mateřského Zlína. V létě se však oba jeho sourozenci upsali pražské Spartě a čekali na slavný návrat svého nejstaršího bratra.

„Bylo by to super se sejít v jednom týmu. Určitě to není nereálné. Tomáš je šikovný, má všechny předpoklady hrát na nejvyšší úrovni. Spíš musíme vydržet my s Ivanem,“ řekl tehdy Karel Rachůnek.

To už se ale bohužel nepodaří.

OSOBNÍ VZPOMÍNKA DANIELA OSTRČILÍKA

Stále tomu nemohu uvěřit. Je to pro mě stejně jako pro ostatní zlý sen, obrovská rána, derou se mi do očí slzy a převažují pocity zmaru a nemohoucnosti.

Karla Rachůnka jsem znal přes deset let. Jako dvanáctiletému fanouškovi mi věnoval hokejku, ochotně se se mnou vyfotil nebo podepsal hokejovou kartičku. Posledních pět let jsme každý rok po jeho návratu ze zahraničí uskutečnili společně rozhovor. Z fleku si mohl hrát na hvězdu a primadonu, ale vždy zůstal svůj, ochotný a věčně usměvavý.

Čest jeho památce a velkou morální sílu jeho rodině, blízkým a kamarádům.