Kustod a masér Zděněk Markytán působí u vsetínského hokejového klubu už více než čtyřicet let.

Byl u něj v dobách, kdy se na Vsetíně hrával ještě krajský přebor, i v dobách největší extraligové slávy, kdy se na ledě proháněly hvězdy jako Čechmánek, Dopita, Vlach, Sršeň, Patera či Procházka a další. Klub neopustil ani po kontroverzním pádu do druhé ligy.

Uznání za oddanost hokeji se skromnému dvaašedesátiletému rodákovi ze Vsetína dostalo včera. Na Maštaliskách si od zástupců radnice převzal ocenění coby sportovní osobnost roku 2015.

Udělalo vám ocenění radost?

Že bych byl naštvaný, to se nedá říct. (úsměv) Ale osobně si myslím, že je více lidí, kteří například pracují s mládeží a kteří by si tuto cenu zasloužili více. Na zimním stadionu jsou určitě chlapi, kteří by toto ocenění měli dostat dříve než já. Mají daleko větší zásluhy, než mám já.

Možná že jste až příliš skromný. Vždyť hokeji ve Vsetíně jste obětoval více než čtyřicet let. Připomeňte, jak jste se k práci kustoda a maséra dostal.

Začátky jsou spojené s mým kamarádem Josefem Skýpalou, který se kolem hokeje tehdy už pohyboval. Začal dělat masáže a já jsem se k němu přidal. Masírovat jsme se tehdy učili u Josefa Brettschneidera, který byl reprezentačním masérem skokanů na lyžích. Třeba Jiřího Rašky a dalších.

Práce pro klub vás ale neživila. Měl jste i klasické zaměstnání. Které to bylo?

Pracoval jsem třicet let jako řidič. Kustoda u týmu jsem tedy dělal při práci. Mnohdy to bylo náročné. Přijeli jsme například ve tři ráno z extraligového zápasu a já jsem v šest musel vstávat a jít do práce. Měl jsem ale tolerantního šéfa, který mi to umožňoval. Teď už jsem nějaký čas na důchodě, takže to dělám, dá se říct, na plný úvazek.

Přibližte prosím, co práce kustoda obnáší?

V podstatě jsem holka pro všechno. Začíná to starostí o výstroj hráčů, zajištění menších oprav. Dále je tu starost o to, aby dresy byly vyprané, nikoliv špinavé. Před zápasem také připravuji pití pro hráče. Totéž platí při trénincích. Mám kolegu, který mi v tom pomáhá. Jde hlavně o to, aby kluci, když přijdou, měli všechno, co potřebují. Zkrátka aby jen přišli, oblékli se a mohli jít na led.

Objevili se během let u týmu hráči, kteří by měli speciální požadavky?

Každý hráč má před zápasem své rituály a podle toho chtěli třeba masáže. V dobách extraligy tady byli dva maséři, kteří měli svoje hráče na starost. Byli tady hráči, co chtěli mít například speciálně nabroušené brusle nebo po každé třetině vysušené rukavice a podobné drobnosti. Hokejky si hráči připravují sami podle sebe. Ale člověk si musí dávat pozor, aby je v tom fofru při zápase nepomíchal, když ji chce někdo rychle podat.

Na které období strávené u klubu nejraději vzpomínáte? Jsou to začátky, či extraligové roky?

To nelze úplně jednoduše říct. Musíme se na to dívat takto: ze začátku hrál Vsetín krajský přebor. Byla to parta hokejových nadšenců, kteří hráli tyto zápasy. Nešlo o peníze, nešlo o nic. Postupem času se to začalo stále více profesionalizovat. V extralize už jsem pak s týmem zažil zájezdy po evropských stadionech. Každé období bylo dobré. S výjimkou konce v extralize. Tehdy, jak víme, se Vsetínem udělali rychlé pořádky. Ale jinak se nedá říct, že by někdy bylo špatně. Jen ze začátku bylo kolem hokeje daleko více srandy, později už to byla spíše práce.

Přesto, kdybyste měl vybrat jednu nejhezčí vzpomínku?

Byla by to oslava prvního extraligového titulu. To byl obrovský zážitek. Další tituly byly také super, ale už se to nevyrovnalo první obrovské oslavě. Na to se vzpomíná fantasticky. Kdyby už dnes nic nebylo, tak ty roky u extraligového hokeje za to stály.

U vsetínského klubu jste čtyřicet let. Předpokládám, že končit nehodláte?

Uvidíme. Mám po operaci nohy, motám se po střídačce s čaganem a zkouším to. Můžu to dělat ještě čtrnáct dní, nebo klidně dva roky. To se nyní nedá přesně říct. Končit rozhodně neplánuji. Bude záležet v první řadě na tom, co mi dovolí zdraví.