Situace se začala „komplikovat“ na jaře uplynulého roku. Luboš Jenáček po konci hlavního trenéra Valachů Jiřího Dopity rovněž počítal s odchodem, během této doby se do klubu vrátil jeho starší syn Jakub. Před zahájením přípravy na novou sezonu Chance ligy 2020/2021 však vedení Vsetína oslovilo také zkušeného trenéra, který se připojil k Janu Srdínkovi.

To nebylo vše. Postupně se začalo mluvit o návratu mladšího syna Šimona, který nakonec přišel v polovině září z Frýdku-Místku. „Když vedení za mnou přišlo, zda bychom ho nevzali, tak jsem se ptal, jestli se náhodou nezbláznili. Nějaký čas jsem to také blokoval s tím, že jeden můj syn už v týmu je a že by to nedělalo dobrotu. Věděl jsem, že budeme pod velkým tlakem. O sebe jsem strach neměl, na podobné situace jsem už dost starý. Ale mladí jsou na sociálních sítích, tak jsem se bál, aby je to nesemlelo,“ líčí Luboš Jenáček.

Teprve nedávno se udál váš konec ve Vsetíně. Učinil jste tak právě i kvůli synům, abyste jim odlehčil? Lidé se mohou domnívat, že „hrají, protože v klubu mají tatínka“. 
Myslel jsem na to. Ve hře nebyla varianta, abych syny nadále trénoval. Nebylo by to dobré ani pro jednu stranu, v této roli bych se necítil dobře, stejně jako Šimon a Kuba. Nemohl jsem k nim být spravedlivý, spíše jsem jim škodil než pomohl. Některé věci jsem neřešil dobře, kolikrát na ně tlačil. Když přišli na oběd nebo večeři, tak jsem se od hokeje nedokázal oprostit. Manželka už poté říkala, ať je nechám být. Zvláště Kuba to nenesl moc dobře. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem odešel – abych jim odlehčil v angažmá, ve kterém se budou moci zlepšovat.

Jak vás poslouchám, byl jste na ně možná ještě přísnější a nechtěl jim dát absolutně nic zadarmo…
Nezapomeňte, že toto všechno také nějak vnímá kabina a ta obecně neodpustí nic. Kdybych je protěžoval, bylo by to na úkor někoho, třeba Toma Ondračky, kterého znám dlouhodobě. Je jako můj syn, mám ho hodně rád, velmi mu fandím, aby se zlepšoval. Takhle by to ale nešlo.

Dříve byl na soupisce povinný jeden junior. Tehdy jsme na pozici měli dva obránce, kteří na to kvalitativně měli, což byli právě Kuba a Tom. Pochopitelně, když se starší hráči zranili, tak hráli oba a solidně, vyhrávali jsme s nimi. Pro mě osobně však tohle všechno bylo hodně těžké.

Když jsem ještě při působení s Jirkou Dopitou střídal a například 10 minut před koncem jsme vedli 2:1, tak jsem tam Kubu radši nedal. I když jsem byl přesvědčený, že chybu neudělá, tak jsem to neudělal kvůli tomu, aby ji náhodou nevytvořil. Střídačka vše sleduje, jestli někomu nenadržujete, netlačíte tam někoho uměle. Paradoxně tu chybu pak kolikrát udělal starší hráč. Škodil jsem vlastnímu synovi, což je také špatně. Člověk by musel být stroj, aby to bylo spravedlivé. Hokejový vztah otec-syn však není optimální.

Syny už dále nepovedete, od nové sezony vás čeká trénování juniorů ve Zlíně. Sledoval jste v uplynulé době stále zdejší hokej? Nebo jste měl odstup?
Jistý odstup jsem měl. Oba kluci působili ve zlínské mládeži, mladší Šimon poté od páté třídy začal dojíždět na Vsetín, kam se také přestěhoval. Kuba před šesti lety výrazně pomohl vsetínskému mladšímu dorostu. I když Zlín si to nepřál, tak to nakonec udělal kvůli mně i celému Vsetínu. Než přešel k mužům, tak znovu působil ve Zlíně. Když mi to čas umožnil, chodil jsem se dívat na jejich tréninky, zápasy.

Potkával jsem se s některými lidmi, byl tak trochu v obraze, jak to ve Zlíně funguje. Myslím, že se toho hodně změnilo, do dění vstoupili bývalí hráči Péťa Čajánek, Leška, Ondra Veselý, Jiří Marušák nebo Tomáš Valášek. V mých očích nastaly změny k lepšímu, pokouší se vytvořit obraz k lepšímu. Láká mě se tom podílet. Na schůzkách jsem cítil, že mají velkou chuť klubu vylepšovat pověst a mládež. Tak, aby značka bývala jako před několika lety.

Vracíte se do rodného města. Bude to pro vás velká nostalgie?
Člověk se vrátí na zimák, kde vyrostl, kam ho vodil otec, který za Gottwaldov hrával dvanáct let. Působil jsem tam v podstatě od začátků až po juniory, než jsem odešel na vojnu. Za extraligový Zlín jsem jako junior odehrál čtyři zápasy.

Zimák se od té doby moc nezměnil. Dýchne na vás atmosféra a vzpomínáte, jak jste se scházeli v pět hodin ráno, trénink měli v 5:50 a jezdili trolejbusem, tehdy nikoho nevozili autem. Šlapali jste na kopec až na vrch k zimáku, vše se vám promítne.

Se spoustou kluků, se kterým jsem hrál, jsme stále v kontaktu. V létě se občas vidíme, hrajeme tenisový turnaj. Kamarádské vazby se Zlínem jsem neztratil. Je to mé rodné město, mám tam rodiče.

Přibližte, jak se vlastně udál váš odchod do Zlína?
Na Vsetíně jsem skončil u mužů a dostal nabídku společně trénovat dorost s Mirkem Barusem, který ho připravuje dva roky. Ode mě by však nebylo fér se mu do toho vlamovat. V podstatě ve stejnou chvíli mě oslovil Zlín jménem Tomáše Valáška, se kterým se známe dlouho a jsme kamarádi. Přijel jsem na schůzku do Zlína, jednání dávala smysl. Nabídka mě oslovila. Po patnácti odtrénovaných sezonách na Vsetíně jsem cítil, že je čas na změnu.

Co rozhodlo o vašem odchodu?
Důležitým momentem, proč jsem nabídku do Zlína přijal, byli rodiče. Nemládnou, mají zdravotní problémy. Takto se k nim dostanu mnohem častěji než při práci na Vsetíně. Každý den se za nimi můžu zastavit, být jim na blízku. Mají po sedmdesátce, člověk si více váží kontaktu s rodiči, které má rád.

Hlavní také bylo, že má role na Vsetíně se umenšila. Neviděl jsem možnost se plně realizovat. Byl jsem asistent, pak přišel Bobo (Roman Stantien – pozn. red.) a stal se ze mě druhý asistent. Po čase jsem na zádech chtěl mít svůj tým, dělat hokej, jak ho cítím. Z pozice asistenta sice něco ovlivníte, ale hlavní slovo vždy má jen jeden, což je v pořádku. Pořád si myslím, že nejsem tak starý, abych nemohl mít ještě ambice a vést svůj tým.

V mých očích byly pozice obsazené. Na žáky mám navíc ještě chvíli čas. Rozhodlo, že jsem necítil možnost se realizovat a prodat zkušenosti, které jsem získal. Není to vůbec o penězích. Cítil jsem, že mám profesní ambice. Nabídka z juniorské soutěže je lepší než zůstat doma a nedělat svůj tým.

Bylo to vystoupení z tzv. komfortní zóny, zkusit něco jiného, dostat novou výzvu?
Přesně tak, uhodil jste hřebíček na hlavičku. Jak jsem řekl i Danovi (Daniel Tobola, jednatel VHK ROBE Vsetín – pozn. red.) – kdybych vycouval a zvolil pohodlnější cestu, tak bych byl srab a sám sobě se nemohl podívat do očí. Vím, že některým lidem se to nebude líbit a budou mě nazývat nepěknými jmény. Ale člověk se musí dívat i na sebe, má své ambice, také rodinu, kterou musí zabezpečit. Každý by jako trenér měl ambice něčeho dosáhnout. Bude těžší dojíždět, nebudu tolik doma, manželka a dcera mě podpořily. Bylo to právě vystoupení z komfortní zóny. Jsem rád, že jsem to udělal. Z osobního hlediska jsem zvolil složitější cestu. Tak to cítím. Vsetín ale stále mám rád, miluji ho.

Co z hokejového hlediska převážilo, že jste kývl na nabídku Zlína?
Je to nejvyšší juniorská soutěž. Letos bude velmi zajímavá, po dlouhých letech se sestupuje – čtyři přímo, plus jeden tým půjde do baráže. Od prvního kola to tak bude velký boj. I silné mančafty si budou krýt záda, aby se vyhnuly záchranářským starostem, soutěž bude nabitá staršími kluky. V posledních letech se všichni cpali do dospělého hokeje, v mých očích tak ztratila kvalitu. Následující sezona bude úplný opak, čekají nás velké a těžké zápasy. Bude to zajímavý rok. Věřím, že budeme úspěšní.

Ze Vsetína se mi ale zároveň neodchází nejlépe. Pokud by hrál juniorskou extraligu, neměl by člověk důvod odcházet. V mých očích je to ale obsazené. Navíc jsem dostal dobrou nabídku od města, ve kterém jsem se narodil a vyrostl. Proto jsem šel do toho.

Jaké by měly být vaše cíle?
Hlavním cílem bude záchrana, bude to však i otázka kádru. Vše se ale v dalších dnech a týdnech ještě bude řešit. Zlín v posledních sezonách v mládežnickém hokeji trochu ustupoval ze slávy. Bývalo pravidlem, že v dorostu a juniorské kategorii se dříve hrávalo o titul, ale zvláště u juniorky to v poslední době neplatilo. Samozřejmě až soutěž ukáže, na kolik silný tým sestavíme, kde se budeme pohybovat.

Předpokládám, že budete hodně v kontaktu s prvním týmem…
S trenéry „A-mužstva“ určitě budeme hodně spolupracovat, průběžně se bavit o výkonnosti juniorů a možnosti zapojení v mužském hokeji.

Měl jste kromě Zlína ještě jiné nabídky?
Ještě jsem obdržel jednu nabídku, také od mládežnické akademie. Přišla ve stejnou dobu jako od Zlína, bylo to ale dále od domova a na dojíždění. Dá se říct, že v podstatě jsem ji hned zavrhl. S Valašskem jsem spjatý, navíc dcera má osm roků a ještě mě potřebuje.

Vsetín jste dříve vedl jako hlavní trenér. Nelákalo vás znovu si tuto pozici vyzkoušet, byť i v nižší soutěži?
Kdyby to nebyl tým, který má ambice postoupit ze Chance ligy, tak v mých očích je juniorská soutěž stále vyšší. Co se týče druhé národní ligy, tak ta nyní kvůli koronaviru stála, spousta týmů v okolí netuší, jestli to vůbec znovu rozjedou, mají jiné starosti. Všichni trenéři zůstanou na svých pozicích. Toto jsem neřešil, s nikým jsem ani nemluvil.