„Táta mi řekl, že nebudu rozhodnutí litovat,“ přiznal debaty se svým otcem třiadvacetiletý Luboš Rob mladší, vnuk legendy Jaroslava Pouzara, který vyprávěl i o břemenu slavného jména.

S Českými Budějovicemi jste nezvládli zadaný cíl o návratu do extraligy. Podle toho, jak sledoval výrazné změny v klubu, zavládlo velké zklamání, co?

Zklamání bylo velké ať už od vedení klubu, veřejnosti, fanoušků i od nás hráčů. Před sezonou jsou vždy nejvyšší cíle, což je minimálně baráž. A my jsme vypadli v semifinále. Odchodů bylo dost. Někdo odešel dobrovolně, někdo ne.

Vy jste byl rozhodnutý odejít z Českých Budějovic?

Čekal jsem, jakou mi Budějovice dají nabídku. Ta sice přišla, ale už jsem měl samozřejmě otevřené jednání s jinými týmy. Věděl jsem, že je o mě zájem. Nabídku jsem čekal trochu jinou, tu jsem dostal ve Vsetíně, takže jsem odešel. I spolupráci jsem si stejně jako vedení představoval trochu jinak. Takže jsme se rozešli.

Nezklamalo vás, že o vás jako odchovance klubu ztratilo vedení zájem a nenabídlo vám adekvátní podmínky?
Trošku mě to samozřejmě zklamalo, ale takový je hokej. Život jde dál a už se těším na další sezonu na Vsetíně.

Loňskou sezonu jste začínal v Chomutově, kde jste přitom nedostal ani šanci se předvést. Co vám tahle zkušenost ukázala?
Na období nevzpomínám moc pozitivně, ale i negativní zkušenost mi v něčem do budoucna pomůže. Zkusil jsem si něco jiného a zjistil jsem, že musím o to víc trénovat, abych byl pro příští šanci víc připravený.

Takže vidíte chybu i u sebe?
Možná kdybych byl trpělivější, šanci bych dostal. Ale Chomutov na začátku vyhrál asi sedm zápasů v řadě a já jezdil hrát zápasy do Kadaně. A tam to s hokejem nic společného nemělo. Já chci vyhrávat. Tahle zkušenost mě od angažmá mimo domov neodradila, tuhle cestu jsem si vybral.
Jsem připravený.

Pocházíte z hokejové rodiny, vaším dědečkem je legenda Jaroslav Pouzar, táta je výrazná osobnost. Dostal jste to lidově řečeno někdy „sežrat“, že vám vyčítali nějakou protekci?
Neřekl bych protekci, ale samozřejmě se ke mně leccos doneslo. Spíš šlo vždycky o tátu. Tím, že má děda jiné jméno, hodně lidí to ani neví. Ale všude je to stejné. Když se daří, všichni vás chválí, když ne, kritika přijde. S tím počítám, někdy mě to mrzelo, s tím ale člověk nic nenadělá.

Když vzpomenu sportovní rody v hokeji Růžičků, Vlachů či Okálů, případně fotbalovou rodinu Kadleců, máte to složitější být ve stínu vašich otců, co?
V něčem je to složitější, z jiného pohledu zase ne. Ale samozřejmě, když přijde neúspěch nebo se nedaří, lidi vám to dají sežrat. Když mě vloni ještě táta trénoval, má to člověk o to těžší. Svou pozici si člověk musí uhrát a potvrdit o to víc než ostatní. Nahlížet na to mohou jinak. Máme to složitější.

Dědu jste na ledě nezažil, tátu si pamatujete. Je vaším vzorem?
Tátu si pamatuju celkem dobře, ale nedá se říct, že by byl mým hokejovým vzorem. Tím, že je to můj táta, pro každého syna je vzorem spíš do života. Líbí se mi víc hokejistů. Strašně obdivuji McDavida, což je neskutečný hráč. Obdivoval jsem i Pavla Pateru.

Takže se je snažíte jako technický typ napodobovat?
Kdybych hrál jako McDavid, určitě by mi to nevadilo. (smích) Jsem spíš techničtější hráč než někdo, kdo by to boural. Vždycky jsem byl rolí v týmu hráč, který hrál přesilovky, měl vytvářet šance a dávat góly. Byl jsem k tomu vedený odmala.

Dokonce jste před čtyřmi lety s otcem odehrál i jeho rozlučkový zápas kariéry. Jaký to byl pro vás zážitek?
Abych řekl pravdu, odehrál jsem jen jednu třetinu a pár střídání. Protože jsem se zrovna vracel z nějakého turnaje nároďáku a další den jsem zase odjížděl. Takže jsem se tam na pár střídání mihl. V té době jsem si to až tolik neuvědomoval, kdybych hrál celý zápas, užil bych si to víc. Táta v tom zápase dal gól, takže on si to užil se vším všudy. Pro něj to byla poslední tečka za hokejovou kariérou. Splnil se mu poslední sen.

Váš otec ve Vsetíně hrával, dokonce dělal kapitána. Zavzpomínal si?
Táta na Vsetín nedá dopustit. Strašně si to tady pochvaloval. Určitě mi tohle angažmá doporučil, že toho nebudu litovat. Je to Valašsko a okolí, je tady jiná mentalita lidí. Když jsem dostal nabídku, mohl jsem se do Vsetína přijet kouknout, měl jsem sezení s vedením, táta byl se mnou a hned mi říkal, že by tady hrál místo mě. (směje se) Hned si vzpomněl, kde bydlel. Říkal mi, že dva roky ve Vsetíně mu jen pomohly a pak na Spartě vyhrál ještě i titul.

Lapač jste okusil i jako soupeř. Jak se vám hrálo před hlučnými, vášnivými fanoušky Vsetína?
Věděli jsme, že na Vsetíně jsou skvělí fanoušci. Je to něco jiného, než se fandí v Budějovicích. I tam chodí hodně lidí, ale kotel je menší. Kolem Vánoc to byl pro fanoušky Motoru do Vsetína největší výjezd sezony. Atmosféra byla parádní. A když má Vsetín nástup, to vám běhá po těle mráz.

Pamatujete si Vsetín ze svých dětských let?

Jako rodina jsme bydleli v Budějovicích, táta tady byl sám. Byl jsem tady asi na dvou zápasech, ale to už si tolik nepamatuji.

Po vašem návratu z Chomutova jste ho zažil i na střídačce. Jaký to byl pocit mít za zády svého tátu a poslouchat ho?

Ze začátku první dva tři zápasy to byl nezvyk, ale tím, jak táta střídal obránce, tak během zápasu jsme spolu tolik do styku nepřišli. Pak až po utkání nebo když jsme přišli domů, jsme si k tomu něco řekli. Čekal jsem, že to bude horší.

Třeba Roman Vlach kdysi přiznal, že právě kvůli otci odešel ze Zlína. Že se u něj doma spíš chyby vytýkaly, než by se chválilo. Bylo to tak i ve vašem případě?

Chyby ani ne, ale spíš jsem dostával rady, ať jsem po gólech hladový. Ale i mně táta samozřejmě pořád něco vysvětloval. Ale já jsem to moc nechtěl řešit.

Takže hokej nebyl hlavní téma, když jste se sešli u nedělního oběda?

(směje se) Tomu se vyhnout asi nedá. Vždycky debata k hokeji směřovala. Ale já když vyjdu ze zimáku, hokej nechci řešit. Samozřejmě jsme řešili spoustu věcí, ale já jsem se moc bavit nechtěl.

Takže jste řešil s tátou i vaše setrvání v Českých Budějovicích, případně další angažmá?

Samozřejmě o tom věděl. Ne že by za Vsetín vyloženě lobboval, ale řekl mi, že když se rozhodnu pro Vsetín, nebudu litovat. Ukáže mi to jiné možnosti a jiné prostředí. Vsetín mi doporučil.