Kliknutím zvětšíte„Načapal mě ve Zlíně u mantinelu. Od té doby mám křivý nos," vyprávěl v rozhovoru pro Deník Martin Smeták, někdejší hokejový útočník, který odehrál tři různá finále v jiném dresu. Ale byl také rozhodčí nebo florbalový trenér.
Ten zlomený nos jste Štraubovi už odpustil?
Takhle to má ale v play off být. Byly to nádherné souboje a opravdu na to vzpomínám. Během listopadové akce ve Vsetíně jsme se moc nebavili. Nebyl čas. Měli jsme problémy sami se sebou se vydýchat. Jak teď o tom ale mluvím, běhá mi mráz po zádech. To, co se ve Vsetíně stalo před dvaceti lety, byla fantastická věc. Rád na to vzpomínám. Nic krásnějšího jsem nezažil a asi už ani nezažiji.
Po jak dlouhé době jste se dostal do Vsetína?
Jezdím tady, protože pracuji v Porubě u mládeže. Pokaždé, když sem přijedu, probudí se ve mně euforie. Cítím to tady pořád. Ale během té listopadové akce to bylo něco neskutečného. Když slyším skladbu, „Dů Valaši, dů, ligu vyhrajů", naskakuje mi husí kůže.
Jak jste jako „přespolní" vnímal tehdejší derby Vsetína se Zlínem?
Bylo to vyhecované. Někteří kluci pocházeli ze Zlína. Všechny zápasy byly fantastické. Pamatuji si i svých pár gólů, jeden dokonce v prodloužení právě ve finále proti Zlínu.
Zavzpomínejte…
Aušuš (Patrik Augusta – pozn. aut.) se napřahoval na modré. Stál jsem vedle tyčky a zařval jsem, ať mi to dá. Místo střely mi to poslal a z první jsem to poslal do prázdné brány Kamešovi. To byla nádhera. Pak jsem se rozjel k Čemenovi (brankář Roman Čechmánek – pozn. aut.) a padl jsem na kolena.
V kariéře jste odehrál tři různá finále a každé v jiném dresu. Zatímco z Vítkovic máte jen stříbro, v Olomouci a právě ve Vsetíně jste slavil titul. Který z nich byl krásnější?
Každé finále bylo jiné. Ve Vítkovicích to byla strašná škoda, že to nevyšlo. Poté přišla Olomouc, která byla také nádherná. Ale na Vsetín vzpomínám nejraději. Bylo tady domácké prostředí provoněné slivovicí. Bylo to, jako bych byl doma s rodinou.
Vybavíte si, jak jste se do Vsetína vlastně dostal?
V Olomouci byly potíže s penězi, prodávali se hráči. Zrovna jsem moc nehrál, třebaže jsem byl v reprezentaci. Požádal jsem vedení, aby mě pustili, když potřebují peníze. Bavili jsme se o tom i s panem Valáškem, že mě strašně chtěl a prý ani nevěřil, že přijdu. Ale nakonec jsem se tady objevil.
Jenže poté jste se vrátil do Vítkovic…
Mrzí mě to strašně moc. Byla to moje největší chyba, jakou jsem mohl udělat. Ještě jeden další rok jsem tady klidně mohl být. Možná i dva, třeba i tři. Ale to je život. Zase jsem udělal dobře, že jsem odešel z Olomouce do Vsetína.
Proč jste tedy nezůstal?
Přišla mi výborná nabídka z Vítkovic. A hlavně jsem se vrátil domů, kam mě to už táhlo. Ale přiznám se, že toho lituji. (Dvakrát přesvědčivě zopakuje.)
Tenkrát jste si v aukci vydražil svůj dres. Za jakou částku?
Už si to nepamatuji. Ale nebylo to moc. Přibližně dvacet tisíc. Mám ho tady, jeden ze synů ho měl na sobě. Aspoň kluci vidí, že táta něco dokázal.
Jak vám dnes chutná valašská slivovice?
Chutná ráno i večer. Nádhera…
Čemu se vlastně dnes věnujete?
Podnikám v realitách. A ještě nedávno jsem trénoval. Člověk si nějak pomáhá, ale není to jednoduché.
Po skončení aktivní kariéry jste se dal na dráhu rozhodčího a opět jste se propracoval až do extraligy.
(Skočí do řeči.) Mám jeden svůj sen, který se mi už asi nesplní. Ale hrál jsem finále, pískal jsem finále a jednou bych ho chtěl absolvovat i jako trenér. To už asi nevyjde. Ale víte, co se říká: Nikdy neříkejte nikdy.
Jak jste se k profesi sudího dostal?
Skončil jsem s hokejem a půl roku jsem nic nedělal. Začalo mě všechno bolet, tak jsem se zamyslel, co budu dělat. Rozhodl jsem se, že to zkusím na ledě i z druhé strany. Jak jsem vždycky na sudí nadával, nyní bych to už neudělal. Je to obrovská zkušenost a některým rozhodčím se veřejně omlouvám. Nejsou jejich role vůbec jednoduché. Mají to strašně těžké. Během jednoho střídání se odehraje i pět osobních soubojů a všech pět musíte vidět. Seshora krásně všechno vidíte, ale rozhodčí vidí jeden, maximálně dva. Dnes už pískají ve dvou, takže je to trochu lepší. Ale hra se zase zrychluje a rozhodovat není jednoduché. Přesto jsem se tím dva roky živil jako profesionál. Jezdil jsem po republice a věnoval jsem se jen pískání.
Po skončení kariéry rozhodčího jste začal trénovat florbalisty FBC Ostrava. K tomu jste přišel jak?
Vždycky jsem v hokeji chtěl trénovat. Jenže dnes je složité se dostat i k mládeži. Nikam jsem se nemohl dostat. Můj mladší syn hraje florbal a v klubu zrovna sháněli trenéra. A vyšlo nám to. Dostali jsme se až do finále, klub byl z toho nadšený. Používal jsem tam i hokejové věci. Všichni z toho byli vyšinutí, protože nám to vycházelo.
Šlo skutečně aplikovat herní situace z hokeje i do florbalu?
Ano, padesát až šedesát procent věcí skutečně šlo využít. Měl jsem k sobě asistenta, který mi taktiku nachystal. Ale skloubilo se to a i samotní kluci z toho byli nadšení. Pak mi ale přišla nabídka z hokejového prostředí a nakonec jsem na ni kývl.
Jak zápas Zlína rozhodl gól o přestávce
Ostrava – Do kabin odcházeli zlínští hokejisté za stavu 0:1. Když se vrátili, už prohrávali 0:2. O kuriózním gólu ze šatny ve prospěch Vítkovic před více než devíti lety rozhodl právě rozhodčí Martin Smeták. A Vítkovice tenkrát brankou, která v extralize nemá obdoby, vyhrály nad úřadujícími vicemistry 2:1.
„Nezažil jsem, aby zápas rozhodla branka o přestávce," glosoval tehdejší kouč Bokroš. „Přijal to tenkrát sportovně," vybavil si v nedávném rozhovoru pro Deník Martin Smeták, bývalý hokejový útočník a trenér a extraligový rozhodčí.
Jak se celá situace toho pátku 21. října 2005 v rámci 16. kola sezony 2005/2006 vlastně seběhla? Dvacet vteřin před koncem druhé třetiny si vítkovický obránce Stanislav Hudec nabruslil před odkrytou Murínovu klec na Štefankovu přihrávku a vystřelil. Zdálo se, že zlínský gólman puk vleže fantastickým zákrokem hokejkou zastavil.
Hrálo se dál. Nikdo neprotestoval, nikdo neslavil. „Jenže se mi to nezdálo a tušil jsem, že mohl být i gól. Dohrálo se, týmy šly do kabin, protože jsem nepočítal s tím, že by z toho mohl být gól. Hodiny už dávno odpočítávají přestávku, sedím v boxu časoměřičů a borec mi seshora hlásí: Uznej gól," popisoval Smeták.
„Přišli jsme na led a najednou to bylo 2:0. Na nějaké velké emoce nebyl čas. Ale gól v šatně jsem dostal poprvé," nechápal překvapený gólman Zlína Igor Murín. „Bylo to strašně rychlé. Nevím, jestli byl puk za čárou celým objemem. Asi ano, když to sudí u videa uznal," pokrčil rameny.
Také Vítkovice byly v šoku. „To jsem ještě nikdy nezažil. Byl jsem opravdu hodně překvapený. Dozvěděli jsme se to asi po pěti minutách přestávky. Do kabiny s tím přišel náš masér. Ani jsme moc neřešili, jestli to tak rozhodčí může uznat, spíš jsme se dohadovali, jestli puk byl, nebo nebyl za brankovou čárou. Nikdo z těch, kteří byli v tu chvíli na ledě, ho v brance neviděl," řekl obránce Vítkovic Michal Gulaši.
„Byla to střela z první. Abych řekl pravdu, vůbec jsem neviděl, kam letěla. U kluků to asi bylo stejné, proto jsme ani moc neprotestovali," tvrdí autor kuriózní branky Michal Hudec.
Samotného Smetáka překvapila celkem poklidná reakce zlínského trenéra Bokroše. Tehdy se Smetákem dlouho debatoval a jen rozhazoval rukama. Ale nevztekal se. „To byla největší sranda. Jak myslíte, že reagoval? Vzal to naprosto v klidu a sportovně. Po zápase sice řekl, že poprvé v životě dostal gól o přestávce. Ale Zlín to tehdy přijal sportovně. Pan Bokroš je pro mě od té doby výborný trenér. Klobouk dolů před ním," vzkázal Smeták.⋌(dan)
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
