Během angažmá v Olomouci jste poznal současného trenéra Vsetína Jiřího Dopitu. Jakou roli hrála jeho osobnost při vašem příchodu do Vsetína?
Osobnost Jiřího Dopity sehrála velkou úlohu v mém příchodu, znám jeho práci. Vím, jaký hokej chce praktikovat a má velké zkušenosti z hráčské kariéry. Také on zná mne a ví, co ode mě může očekávat.

Volali jste si a rozebírali jste váš příchod spolu, nebo jste vše řešil jen s vedením?
Byli jsme delší dobu v kontaktu, už v průběhu minulé sezony, když se vědělo, že ji mám dohrát v 1. lize, ale nebylo možné to zrealizovat. Potom jsme se párkrát potkali v Olomouci, pobavili se a nakonec jsem se rozhodl, že to bude pro mě nejlepší volba na další sezonu.

Vsetín žije hokejem. Už jste vypozoroval, případně vloni v dresu Havířova viděl, co se na Lapači odehrává?
V minulé sezoně jsem tady odehrál dva zápasy jako soupeř a atmosféra byla úžasná, toto místo má svoje kouzlo a je tady cítit, že fanoušci žijí hokejem. Hrálo se mi tu výborně.

Od února 2015 jste bojoval s chorobou, zápalem srdečního svalu, kvůli které jste nedohrál sezonu 2014/15. Už jste zcela zdravý?
Naskočil jsem až ke konci další sezony, myslím, že jsem měl pauzu jedenáct měsíců. Ale už jsem zdravý.

Jak moc blízko nebo daleko jste byl rozhodnutí skončit s hokejem?
Neprožíval jsem to moc dobře, zasáhlo mě to právě na vrcholu mé kariéry, kdy jsme s Olomoucí po postupu hráli extraligu. Dařilo se mi, dostal jsem se do slovenské reprezentace. A najednou jsem nemohl vykonávat žádnou aktivitu, jen jsem ležel celé dny doma a věřil, že se co nejdřív uzdravím. Bylo to těžké období a jsem rád, že jsem ho zvládl. Ani na chvíli jsem nepřestal věřit, že se k hokeji vrátím. Jsem velmi rád, že jsem dostal možnost pokračovat v kariéře.

Změnila vás nemoc jako člověka i jako sportovce?
Určitě. Takové období vás vždy posílí a jsem přesvědčený, že mi to mělo něco do života ukázat. Uvědomil jsem si, že zdraví je jen jedno a že je to to nejvíc, co máme. Začal jsem řešit zdravou stravu, začal jsem řešit regeneraci, svoji imunitu, jak vlastně funguje tělo, a všechno, co jsem předtím nepokládal za podstatné. Myslím, že jsem se velmi změnil.

Je vám teprve 27 let. Máte ambice a cíle se porvat o místo v některém z klubů české extraligy, případně slovenské reprezentaci?
Ano, takové ambice mám. Chtěl bych opět hrát na této úrovni. Extraliga je skvělá soutěž s výbornou úrovní a hrát za národní mužstvo je nejvíc.

Jste odchovancem Trenčína, odkud vzešla, případně později hrávala spousta výborných hokejistů v čele s Pálffym, Šatanem, Demitrou nebo Hossou. Ke komu jste vzhlížel jako malý kluk vy?
Jako malý kluk jsem měl možnost vidět začátky Mariána Hossy a Mariána Gáboríka v seniorském hokeji. Bylo skvělé je sledovat naživo a následně vidět, kam až to dotáhli. To byly moje vzory.

V mládeži v Trenčíně jste hrával s Tomášem Tatarem, který prohrál v dresu Vegas ve finále Stanley cupu proti Washingtonu. Sledujete jeho kariéru?
S Tomášem jsem chodil i na střední školu. Jeho kariéru sleduji a držím mu palce. Sem tam se potkáme v Dubnici, ale úplně v kontaktu momentálně nejsme.

Už v juniorce, někdy v sedmnácti, jste přešel z Trenčína do Olomouce. Jak se všechno seběhlo? Proč právě do Olomouce?
V Trenčíně pro mě nebylo místo, tak jsem chtěl zkusit jít hrát do Česka. Jeden známý v Trenčíně měl kontakt na trenéra v Olomouci, dohodla se zkouška. Nakonec jsem v Olomouci hrál deset let.