Kliknutím zvětšíte„Nikdy se na mě nezlobili,“ ubezpečuje Ondřej Slováček, jedna z posil prvoligového nováčka ze Vsetína, který se vrátil po sezoně strávené v druholigové Porubě – tedy v uplynulé druholigové sezoně hrával v dresu největšího rivala a finálového soupeře.
Patří totiž Vítkovicím, které jej uvolnily domů. „Kluby se mezi sebou dohodly a já můžu být zase součást vsetínského mužstva,“ pochvaloval si Slováček, se kterým navázal kontakt už po finálové sérii sportovní manažer Radim Tesařík.
„Říkal mi, že kdyby se povedlo postoupit, tak by o mě měli zájem. Z osobního hlediska je pro mě první liga více lákavá než polská extraliga. Navíc jsem měl možnost být v domácím prostředí,“ zmínil Slováček, že Poruba si místo druhé ligy zahraje nejvyšší polskou soutěž.
Celé finále pro něj mělo pikantní příchuť. „Sledoval jsem výsledky Vsetína, ale jelikož jsem byl na druhé straně jako soupeř, tak to bylo spíš informační. Když jsme prohráli ve finále, Vsetínu jsem postup přál a fandil jsem,“ přiznal Slováček, který v uplynulé sezoně ve 44 zápasech včetně play--off nasbíral 32 kanadských bodů za 12 branek a 20 asistencí.
Když pak přijel na Lapač a fanoušci spustili své chorály, měl husí kůži. Ostatně i v Porubě vytvořili zelenožlutým domácí prostředí. „Fanoušci, to je kapitola sama o sobě. I už bývalí spoluhráči se těšili na každý zápas se Vsetínem, jelikož věděli, že přijde nebo přijede hodně lidí a budou fandit,“ vybavuje si Slováček.
Narodil se v době, když Vsetín, nováček první ligy s Lubošem Jenáčkem, současným asistentem, hrál první ligu a o rok později slavil postup do extraligy. Později přišel Jiří Dopita, současný kouč Vsetína, válel i Radim Tesařík. „Titul si bohužel pamatuju až ten poslední z roku 2001, ale už když jsem byl v přípravce, tak pro nás tihle hráči byli vzory. S Radimem jsem si ještě zahrál, takže jsem ho mohl poznat trochu víc a osobněji. A s trenérem Dopitou se pomalu seznamuji. Je to příjemné, že jsou v klubu lidé, co to dotáhli hodně daleko a můžou nás hodně naučit,“ pochvaluje si klubovou strategii postavenou na klubových legendách.
V Porubě zase válel pod Tomášem Sršněm, dalším z borců ze zlaté generace vsetínského hokeje. „Viděl jsem spoustu jejich zápasů, ještě na videokazetách, jelikož mě to zajímalo. Na některé věci jsem se i loni ptal právě trenéra Sršně. Vyprávěli nám o tom starší kluci v kabině, co si dobře pamatovali zlatou éru,“ popisuje Slováček, že občas i v hokejových kabinách dojde na vyprávění historek z minulosti.
Slováček však pravidelně chodil na hokej až někdy od devíti let, v sezoně 2003–2004, když ve třetí čtvrté třídě dostali za úkol zametat během komerčních pauz brankoviště. „Zpětně mě mrzí, že jsem chodil až poměrně pozdě. Dnes už zametají brankoviště pěkné mladé slečny. Dřív to bylo na nás. Měli jsme možnost celý zápas sledovat z trestné lavice a jednou dvakrát za třetinu vyjet na led před tolika lidmi. A občas některý hráč, když byl vyloučený, s námi prohodil pár slov,“ vzpomíná Slováček, který, ač nepracuje jako rodiče se sestrou ve zdravotnictví, si jejich podporu do hokeje si nemůže vynachválit.
„Vždycky mě podporovali a za ty roky tomu hokeji už nějak rozumí. Jak už to čas od času bývá, někdy jde jeden člen rodiny úplně jiným směrem. Zase to má hodně výhod. Od mala jsem věděl, jaké léky jsou na co, malé šrámy jsem si dokázal ošetřit sám a s většími mi pomohli naši, takže jsem nepotřeboval chodit do nemocnice,“ vypráví Slováček, který je prý známý svou nechutí do letní přípravy.
„Myslím, že nebudu jediný,“ směje se. „Ale vždycky je nejhorší ten první týden, dva. Pak jak už si tělo navykne na tu zátěž, tak je to jen a jen lepší,“ vypozoroval.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
