V exkluzivním rozhovoru pro Deník zavzpomínal na úspěšné ročníky nebo ocenění trenér roku. Vysvětlil také, proč jako rodák z Přerova nikdy nepůsobil v tamním hokeji. Věděli jste, že jeho tatínek se věnoval řecko-římskému zápasu? Nebo že ještě ve 44 letech aktivně hrál hokej?

Váš tatínek zápasil v řecko-římském zápase. Stačil jste to vnímat?
Pořádně ani ne, zápasil ještě v mladých letech. Osobně si nepamatuji, že bych nějaký jeho zápas viděl, v albu jsem pouze zhlédl fotky. Byl v hodně úzkém kontaktu se strýcem, kterému se dařilo více. Strejda se dokonce stal mistrem republiky.

Přičichl jste k tomuto sportu?
O řecko-římský zápas jsem se nezajímal, ani jsem se ho nesnažil napodobovat. Závodně jsem hrál fotbal, začínal jsem s hokejem, s partou kamarádů jsme provozovali i další sporty. Ve škole mi šla gymnastika, uměl jsem se k ní postavit. Především ale rozhodovaly dva sporty – fotbal a hokej, byly pro mě prioritní. Kvůli časovým důvodům jsem si musel vybrat jeden z nich. Vyhrál hokej.

Proč právě hokej?
Bylo to z rodinných důvodů. Hokej totiž hrával Mirek Vlach, tatínkův bratranec, svého času reprezentační útočník. (Miroslav Vlach byl 6. 5. 2010 uveden do Síně slávy českého hokeje – pozn. red.) O hokeji jsme se několikrát bavili, stal se pro mě vzorem. Byl v podstatě klíčovým faktorem, proč u mě zvítězil právě hokej.

Narodil jste se v Přerově, už v mládežnických letech jste však nastupoval za tehdejší Gottwaldov. Jak vypadala vaše cesta do Zlína?
Do Zlína jsme se odstěhovali v mých pěti letech, tatínek jako konstruktér našel zaměstnání v ZPS v Malenovicích. Na tamějším sídlišti jsme dostali i služební byt, od té doby žiji ve Zlíně.

Kdy jste poprvé naskočil do zlínského hokeje?
Zhruba o rok dva později. S kamarády jsme začínali v přípravce, která byla rozdělena do tří kategorií. I díky klukům mě to hodně bavilo. Na zimák jsme chodili přibližně v osmi deseti lidech, byli jsme taková malenovická parta. Když jste v podobné skupině a víte, že spolu jdete na trénink i zpátky z něj, tak se vám v daném kolektivu lépe pohybuje, máte větší motivaci.

Rostilslav Vlach - v online rozhovoru pro Zlínský deník
Rostislav Vlach odpovídal v online rozhovoru

Kdo z malenovické party to dotáhl na podobnou úroveň jako vy?
Hodně vysoko to dotáhl Zdeněk Albrecht, který ve Zlíně stabilně nastupoval v první lize i extralize. Většina kluků jinak končila ve věkovém rozmezí 18 až 20 let. Byli šikovní, talentovaní, tehdy však nebyl až tak velký zájem zařazovat mladé hráče jako dnes.

Mezi dospělými jste poprvé debutoval před více než 40 lety. Co si vybavujete z vašich začátků?
Tehdy se tady ještě hrála první liga, tuším, že jsem dostal šanci proti Kopřivnici. Stalo se tak v sezoně, kdy jsme postupovali do extraligy. (1979/1980 – pozn. red.) Samozřejmě jsem byl vyjukaný, rychlost byla na úplně jiné úrovni než v dorostu. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se přizpůsobil.

Kdy jste zasáhl do dalších zápasů?
Naskočil jsem až do baráže proti Dubnici. Mužstvo mělo problémy s nominací, trenéři ukázali na mě. V baráži jsme měli celkem dobrý útok, nastupoval jsem vedle Pavla Jiskry a Franty Pecivála. Hlavně Franta mi dodal velkou sebedůvěru, stále mě povzbuzoval. Postupně jsem získával jistotu, cítil jsem se lépe a lépe, má výkonnost šla nahoru i díky těmto zkušenějším hráčům.

Půl roku po baráži jste hned v prvním extraligovém kole nastoupil proti Spartě. (2:3 po prodloužení)…
Úvodní zápas v extralize si už tolik nevybavuji, spíše si vzpomínám, že první gól byl proti Vítkovicím.

Vyhráli jste 6:3. Schoval jste si tehdy puk?
Tenkrát se puky tak nesbíraly, takže nikoliv. (úsměv)

V první extraligové sezoně jste ve 43 zápasech nasbíral 34 bodů. Jak vás tato sezona ovlivnila do zbytku kariéry?
Byl to skvělý rok, úspěšný start kariéry. V Americe jsem se i zúčastnil mistrovství světa juniorů. Druhá sezona mi tolik nevyšla, výkonnost šla dolů. Měl jsem i zranění, sebedůvěra nebyla tak velká, což se pak i promítlo na výkonech. Člověk první rok hraje bez zábran, je to snazší než o sezonu později. Všichni očekávají, že výsledek minimálně zopakujete, ne-li vylepšíte.

Trenér Rostislav Vlach
Vlach: Ostuda! Sudí ani neznají pravidla

Po dvou sezonách jste zamířil do Dukly Jihlava…
Měl jsem absolvovat vojnu, nejprve jsem ještě chtěl posečkat. Pak mi pan Neveselý (Stanislav Neveselý, bývalý legendární útočník, tehdejší trenér Jihlavy – pozn. red.) nabídl možnost odchodu do Dukly Jihlava, která tehdy byla špičkovým mužstvem. Sesbírali tam výborné hráče z celé republiky. Bral jsem to jako velkou motivaci.

Získali jste i dva tituly…
Jihlava to tehdy v podstatě sbírala každý rok. (úsměv) Mančaft byl ohromně silný. Jelikož se ještě nehrálo play-off, tak jsme už šest sedm kol před koncem základní části byli mistry.

Vrátil jste se zpátky do Zlína. A hned vybojoval bronz…
Bylo to za trenéra Uhera. (Zdeněk Uher – pozn. red.) Do týmu se vrátil špičkový gólman Jirka Králík, který se mnou působil v Jihlavě. Mužstvo bylo celkově velmi silné, hodně tomu pomohl právě Jirka. V týmu nebylo tolik mladých kluků, drželi to starší hráči. Velkou oporou pro mě byl můj kamarád Jirka Vodák. Když se nedařilo, tak to hecoval, pomáhal k tomu, aby výkony byly lepší.

Na koho nejradši vzpomínáte z bronzové sezony?
Právě na Jirku, držel to na tréninku, dokázal namotivovat. Byli tady dobří hráči jako Míra Michalovský, Zdeněk Venera. Pak přišel i Juraj Jurík. Hodně se to poskládalo z domácích hráčů, na výsledcích to šlo poznat.

Zmíněné osobnosti pak v klubu působili i mimo hráčskou kariéru. Pouto s klubem muselo být velké, že?
Klub na tom byl stavěný, vždy zde působilo více než padesát procent domácích hráčů, příchody z dalších týmů byly ojedinělé. Když se nedařilo nebo se hrálo dole, tak se zdejšími kluky to vždy bylo snadnější uhrát.

Ve Zlíně jste před odchodem do zahraničí působil osm let, pouze dva roky jste strávil na vojně v Dukle Jihlava. Byl jste takový srdcař?  
V té době nebyl takový koloběh přestupů, systém tomu nedával šanci. Občas někdo odešel, ale vážně to bylo zřídka – ať už kvůli bydlení nebo změně zaměstnání. Do roku 1989 to bylo striktnější, drželo se to při zemi.

Roman Vlach (uprostřed). Ilustrační foto.
Vlach: Jsme nasr... Nedokázali jsme sežrat puk

Nabídky vám tedy nechodily?
Byla možnost setrvání v Jihlavě, chtěl jsem se však vrátit domů, doma je doma. Tým navíc nebyl vůbec špatný, což se potvrdilo i v oné bronzové sezoně. Rozhodnutí bylo jasné.

V první sezoně po revoluci jste odešel do finského JoKP. Bylo prioritou vypadnout ven?
Do té doby byla pro odchod do zahraničí nastavena určitá pravidla – byla zvlášť pro Ameriku, zvlášť pro Evropu. Hráč musel odehrát určitý počet extraligových utkání, být členem národního týmu a zúčastnit se mistrovství světa. Nebylo to jednoduché splnit, nezbylo nám tedy nic jiného než si počkat na rok 1989, kdy se vše změnilo. Po otevření hranic jsme měli možnost výběru zahraničních soutěží. Spousta kluků preferovala Finsko, odcházeli však i do Německa a Švédska.

Proč jste vybral právě druhou nejvyšší finskou soutěž?
Nabídku jsme obdrželi společně s Tondou Stavjaňou, s krajanem je vždy snazší to strávit – nevěděl jsem, co odchod do ciziny obnáší, jak to bude fungovat, co můžu očekávat. Takto jsme na vše byli dva. Ve Finsku jsme měli i rodiny, děti, vše jsme mohli komunikovat mezi sebou.

Jak probíhalo samotné angažmá?
Přicházeli jsme do mužstva, které chtělo postoupit do nejvyšší finské ligy. Splnili jsme týmový cíl, oba dva i očekávání. (Rostislav Vlach se s 81 body ve 44 zápasech stal nejproduktivnějším hráčem soutěže, Antonín Stavjaňa s 35 body ve 42 zápasech třetím nejproduktivnějším obráncem soutěže – pozn. red.) Po postupu jsme dostali i nabídku na působení v nejvyšší tamní soutěži. Snažili jsme se o udržení, což se nepovedlo. Po sezoně jsme oba z Finska odešli.

Pak přišlo další angažmá. Ve třetí nejvyšší německé soutěži…
V té době mi bylo třicet let, pomalu jsem se i poohlížel po konci kariéry. Rozhodoval jsem se co dále, nakonec jsem dostal nabídku od pana Valáška (Horst Valášek – pozn. red.), který působil v Německu. Po delším zvažování jsem si řekl, že to zkusím. Zvažoval jsem ale i jiné nabídky, včetně jedné z Itálie.

S odstupem více než 30 let. Bylo správně odejít do Německa?
Asi ne, bylo to unáhlené rozhodnutí. Kdybych možná počkal déle, sehnal bych angažmá v kvalitnější soutěži. Trochu mě to zklamalo.

Rostislav Vlach promluvil také o zrušeném World Hockey Challenge.
Trenér reprezentační U-17 Vlach: Nominace vždy dá prostor k diskuzi

V Německu jste vydržel rok, vaše kroky směřovaly na Vsetín. Jak jste nabídku zvažoval vzhledem k dlouhodobému působení ve Zlíně?
Rivalita mezi kluby tehdy vůbec nebyla tak vyhrocená. Po konci v Německu jsem ještě zkoušel sehnat zahraniční angažmá, mimo jiné jsem si pak i myslel, že se ozve i Zlín, k čemuž ale nedošlo. Naopak přišla nabídka právě ze Vsetína. Tuto možnost jsem upřímně zvažoval dlouho, bylo to 50/50. V klubu měl působit pan Valášek i další hráči ze Zlína, proto jsem na tuto nabídku kývl.

Tzv. zlínská kolonie tedy sehrála důležitou roli?
Určitě ano, přibližně polovinu kluků jsem už znal, nešel jsem tak úplně do cizího prostředí. Hlavně jsem ale pociťoval, že je v klubu velký zájem o to, abychom hráli co nejvýše a dostali se do baráže. To mě hodně motivovalo. Asi nikdo ale neuvažoval o tom, že bychom mohli postoupit až do extraligy.

Do mužstva rovněž přišel pan Valášek. Jaký to byl trenér?
Byl tolerantní, dal na názory starších. Komunikovali jsme spolu velmi dobře – ať už se to týkalo hokejových i nehokejových věcí. Vedl to psychologickým způsobem, snažil se vytvořit partu. To se mu podařilo. Mužstvo bylo soudržné, hodně jsme při sobě stáli. Když se nám nedařilo, tak to šlo dost poznat.

Považujete působení ve Vsetíně za nejsilnější období hráčské kariéry?
Beru ho za jedno z nejemotivnějších angažmá, milníků ale bylo více. Dvakrát jsem hrál mistrovství světa „dvacítek“, počítám do toho i první působení ve Zlíně před odchodem do Finska či samotný návrat do Zlína.

Jaká část ve Vsetíně byla nejlepší?
Na Vsetíně jsem zažil skvělou rodinnou atmosféru, fanoušky počínaje až po vztahy v klubu konče. Hráči měli vysokou motivaci, skvěle se to sešlo, fungovalo to jak mezi mladými, tak i staršími. Pouze v závěru hráčské kariéry byly v klubu finanční problémy, to nikdo nechce řešit ani zažít.

Po postupu a třech titulech jste odešel na Slovensko. Proč nastala tato volba?
Začátek sezony se nám nevydařil. I když jsem to nechtěl vzdát, tak bylo poznat, že je čas na změnu. Shodou okolností přišla nabídka ze Skalice, která po postupu chtěla udržet nejvyšší soutěž. Tvořili mančaft, trochu mi to připomnělo štaci se Vsetínem. Co se týče motivace, tak jsem měl chuť tam jít. Tehdy navíc stejnou nabídku dostal Jura. (Juraj Jurík, současný asistent trenéra Beranů – pozn. red.)

Na Slovensku jste až na krátké působení v Opavě vydržel tři roky. Závěr tamního angažmá proběhl ve Zvolenu…
Na Slovensku jsem získal ohromné zkušenosti z jiné soutěže. Mužstvo ve Skalici nebylo tak silné, jak ve Vsetíně, spíše tam převládali nadějní hráči. V průběhu poslední tamní sezony jsem odešel do Zvolena, ten naopak měl ambice na nejvyšší posty. V klubu se včetně trenérů sešel dobrý kolektiv, všichni měli zájem jít co nejvýš. Bylo mi 38 let, potřeboval jsem sportovní motivaci, měl jsem o co hrát. Nakonec jsme získali titul.

Hlavní kouč zlínských Beranů Rostislav Vlach.
Kouč Beranů Vlach: Kádr je částečně extraligový. Promluvil o Gazdovi i derby

Následně jste rok působil na Vsetíně, dva ve Zlíně, a rok znovu na Vsetíně. Jaké bylo působení v klubech, kdy rivalita mezi nimi už byla velká?
Na Vsetíně mě požádali, zda bych jim pomohl v záchraně. Ke klubu jsem měl vztah, bylo těžké odmítnout. Ve Zlíně mě oslovil trenér Zdeněk Venera, sháněli tu hráče. Návrat do Zlína pro mě byl speciální. První sezona se mi do vánoc nedařila herně ani bodově, bylo to hodně špatné, z mého pohledu až na vyhazov. Neměl jsem už co ztratit, hrál jsem sebevědomě, bez nervů. Projevilo se to i na výkonnosti i samotných bodech, nakonec to dopadlo dobře – ovládl jsem kanadské bodování týmu.

Nastupoval jste ještě ve 44 letech, v barvách třetiligového Valašského Meziříčí. Co vás u hokeje tak dlouho drželo?
První věc je zdraví, v průběhu kariéry mě nepostihlo příliš vážných zranění. Nemusíte se tím trápit, myslet na to a každý den se tomu podřizovat. Můžete se soustředit pouze na výkon. Za druhé zastávám názor jako Ivan Hlinka – pokud můžete, máte přínos a motivaci, tak hrejte. Ve vyšším věku potřebujete motivaci, dávat si cíle a nejít pouze za penězi. Většinou se to obrátí proti vám. Především samotnému hráči to nepřináší nic dobrého.

Co tedy rozhodlo o konci aktivní kariéry?
Zdraví sloužilo nadále, zmizela ale motivace. Od Vsetína jsem navíc obdržel nabídku trénovat juniory. Mé plány po konci kariéry směřovaly právě k trénování, už nějaký čas jsem o tom přemýšlel.

Jak jsme zmínili už na začátku, jste rodák z Přerova. Nikdy jste však za něj nehrál a později ani netrénoval…
Nabídka nikdy nepřišla – vždy máte osoby, které o tom rozhodují. A sám jsem se klubu nenabízel, neměl jsem to ani v úmyslu. Je to spíše kontraproduktivní. Oddíl by si sám měl vybrat, koho chce, a jestli daná osoba splňuje vlastnosti, které jsou vhodné do konkrétního klubu.

V roli trenéra jste začínal u juniorky Vsetína, brzy jste se stal asistentem trenéra u „A“. Co vám to dalo do trenérské kariéry?
Půl roku po juniorce jsem přešel k prvnímu týmu, u kterého jsem působil jako asistent Břéti Kopřivy. Vsetín tehdy už hrál spodek extraligy, hned v první sezoně jsme proti Ústí nastoupili v baráži. Pro trenéra to jsou obrovské zkušenosti, ne jen pozitivní, ale i negativní, na žádných kurzech ani seminářích to nezískáte. Na jednu stranu rádi nejste, na druhou vám dané zkušenosti nikdo nevezme. Nikdy bych to už zažít nechtěl.

Když trochu odbočíme – byl tento zážitek tak silný, že jste loni na podzim odmítl převzít „A“ Beranů?
Takto jsem upřímně ani nepřemýšlel, především jsem nechtěl odcházet od rozdělané práce u reprezentační sedmnáctky. Za druhé jsem na to nebyl připravený po pracovní stránce – práce u nároďáku je odlišná než ta v klubu, je potřeba se na to trochu připravit. Na zápas se jinak chystáte, diametrálně odlišné je i samotné koučování. Nevěřil jsem tomu, že bych týmu pomohl.

Rostislav Vlach a Juraj Jurík.
Do Chance ligy s novými trenéry. K Beranům se vrací duo Vlach, Jurík

Po čtyřech měsících u „A“ Beranů jste už tzv. zajel do starých trenérských kolejí?
Na klubovou úroveň jsem se vrátil po více než čtyřech a půl letech, teď už je to lepší. Navíc jsem si mohl vybrat mužstvo a vsadit na kluky, kterým věřím, že by mohli uspět v Chance lize.

Vraťme se zpátky k vašim trenérským začátkům. Na Vsetíně jste následně rok působil jako hlavní trenér, po vyloučení klubu z extraligy jste přešel do Nitry. Po krátkém působení na Slovensku přišlo první trenérské angažmá ve Zlíně, nahradil jste Ernesta Bokroše…
Odchod do Nitry byla taková rychlovka. Z Nitry jsem dostal nabídku v září, nechtěl jsem být bez práce a čekat, takže jsem to zkusil. Kolem vánoc mi volal Míra Michalovský, zda bych nechtěl do Zlína. V Nitře to tolik nefungovalo, nebyl jsem tam tak spokojený. Po krátkém rozhodování a dohodě s klubem mě uvolnili.

Jaký byl zbytek sezony u „A“ Zlína?
Především bylo důležité zachránit Zlín v extralize, hodně k tomu pomohli kluci jako Jarda Balaštík, Petr Leška. Bylo to stejné jako při mém hráčském působení – v klubu znovu působili domácí hráči, kteří soutěž chtěli zachránit.

Po sezoně jste byl přeřazen, působil jste „pouze“ jako asistent Zdeňka Venery. Jak jste tento krok přijal?
Zkušenosti z trénování jsem neměl tak velké jako právě Zdeněk, který trénoval více než deset let. Věděl jsem, že se něčemu přiučím, bral jsem to jako přirozený vývoj trenéra. Ten by měl získávat zkušenosti přímo ze zápasů, ale i od starších trenérů. Rozhodně jsem nebyl nijak zapšklý, naopak jsem věřil v zlepšení mužstva, kór pod takto zkušeným trenérem.

Rostislav Vlach
Vlachovi nevadí, že se z něj stane asistent trenéra

Co vám předal pan Venera?
Zdeněk hodně rád soutěžil, bylo to vidět při trénincích na suchu i na ledě. Přiučil jsem se od něj metody trénování ale i to, jak je schopný řešit krize mužstva. Vzal jsem si od něj hodně, vždy je potřeba najít to podstatné a pozitivní.

Po tříletém působení v roli asistenta jste mužstvo znovu převzal jako hlavní trenér. V první sezoně jste vypadli v sedmém čtvrtfinále proti Plzni, o rok později vyhráli základní část a došli až do finále extraligy. Ve třetí sezoně jste vyhráli titul. Jaké to byly roky?
Z pozice hlavního trenéra jsem se do všeho dostával trochu pomaleji. Poskládalo se tady ale výborné mužstvo, vše kulminovalo postupem do finále a titulem, to byl vrchol. Velkou zásluhu na tom mají kluci, co tady působili. Včetně realizačního týmu.

O první titul vás v sezoně 2012/2013 připravilo sedmé finále proti Plzni. Konkrétně Martin Straka a gól v čase 96:15…
S takto dlouhým prodloužením nikdo z nás neměl zkušenosti, třeba Čája (Petr Čajánek – pozn. red.) nevěděl, jak má hrát, zda do toho jít naplno nebo se šetřit. (úsměv) Zažili jsme opravdu zkoušku ohněm. Pak rozhodlo štěstí, trefil se pod ruku gólmana. V podobně dlouhých prodlouženích to už je o únavě a koncentrovanosti hráčů i gólmanů. Může se tak snadno stát, že tam puk zaplachtí. Člověk pak zažívá kontrast odlišných pocitů – druhé místo bylo krásné, pochopitelně ale v danou chvíli převládalo zklamání. Ne vždy je snadné to ukočírovat a vzít si z toho ponaučení.

Po sezoně jste se stal nejlepším trenérem roku. Jak jste toto ocenění přijal?
Nevím, zda je to úplně objektivní, pro mě je to spíš 50/50. Na ledě hraje mužstvo, když mě nebude poslouchat a nebude disciplinované, tak můžu udělat cokoliv a stejně to neuhrajeme. Když kluci chtějí, jsou pozorní a snaží se neudělat chybu, tak z toho profituje i trenér. Je to vzájemné symbióza. Náš tým byl tehdy výborně poskládaný, hrálo zde hodně domácích hráčů. Kluci za sebou měli plný stadion, hnali je výborní fanoušci, měli o to vyšší motivaci. Díky tomu hráli lépe, obětavěji.

Zlínu se před další sezonou 2013/2014 už tolik nevěřilo…
Co si tak nyní z hlavy matně vybavuji, tak se mockrát nestalo, aby mužstvo hrálo dvakrát po sobě finále, nebo dokonce bylo druhé a pak první. Už jen dostat se do samotného finále je velmi obtížné, vyhrát titul je ještě o level výše. Kluci z tehdejšího mančaftu měli vítěznou povahu, díky tomu jsme také v nadcházejícím roce vyhráli.

Jak bylo složité z kluků setřepat zklamání z neúspěšného finále a znovu je dovést k úspěchu?
V další sezoně jsou v podstatě jen dvě možnosti – buď je to namotivuje, budou se snažit hrát stejně dobře jako o rok dříve. Může ale také nastat podcenění, že je snazší se do finále dostat. Kluci musí o tom i přemýšlet, přehnaná motivace není dobrá, spíše škodí. Musí to naladit přiměřeně, aby byli zodpovědní. To už je pak i práce pro nás trenéry, abychom hráče udrželi v určitém nastavení. Možná je to i práce pro psychologa, který kluky dokáže povzbudit, udržet v napětí. Nemusí to však platit pro celé mužstvo.

Trenér Zlína Rostislav Vlach před a po ostříhání.
Vlach dodržel slib, je nakrátko ostříhán

V týmu tehdy působili Petr Čajánek, Petr Leška nebo Jaroslav Balaštík. Právě tyto osobnosti dokázali udržet kabinu ve správném naladění, že?
Rozhodně to byl jeden z důležitých bodů. Sami hráči zčásti dokážou udržet disciplínu a morálku dalších kluků, kteří mají případné sklony z toho vypadnout nebo nerespektovat příkazy či systém hry. Pro trenéra je obrovská výhoda, že se může spolehnout na tyto hráče.

Kromě zkušených hráčů jste v týmu měli také nastupující generaci včetně Libora Kašíka, Antonína Honejska nebo Petra Holíka. Byl mix hráčů dalším klíčem k úspěchu?
Mužstvo jsme takto chtěli budovat. Věděli jsme, že po Čájovi, Jardovi nebo Lešounovi bude muset nastat obměna. Mix mladých a starých je nejlepší k tomu, aby ti starší předávali zkušenosti mladým. A aby mladí, když to budou vnímat, převzali roli lídrů. Je to ideální, ne vždy se to ale podaří.

Sám jste už mluvil o fanoušcích. V mistrovské sezoně jste na domácím ledě prohráli jediný zápas v play-off, navíc v prodloužení. Byli tak extrémním faktorem úspěchu?
Vždy to tak bývá. Když je plný dům a zrovna se nedaří, tak fanoušci dokážou ocenit snahu, ještě ho podpoří. Pro mužstvo je to silná podpora. Při nezdarech nepískali, v té době naopak ještě více fandili. Klukům to vážně hodně pomohlo. Byl to jeden z faktorů, proč kluci do toho dávali úplně všechno.

Zlínské publikum je vyhlášené svoji bouřlivostí i věrností. Čím to dle vás je, že za mužstvem vždy tak stojí?
Je to o nějaké výchově. A je pouze dobře, že fanoušci mají s místním hokejem takovou soudržnost. Momentálně je to jeden ze sportů, kterému se ve Zlíně nejvíce daří. Když zavzpomínám na své mládí, tak zde byla velmi dobrá ženská i mužská házená, fotbal byl na určité úrovni, dnes má kolísavou úroveň. Teď navíc nastal i problém s hokejem. Fanoušků je potřeba si vážit, hráči je potřebují. Šlo to vidět i v době restrikcí, kdy to bylo jako na tréninku, motivace se pak velmi snadno ztrácí. Nemusí být úplně plno, čtyři pět tisíc diváků už je však solidní podpora. A kluci to dobře ví.