„V neděli večer nám to ještě nedocházelo, seběhlo se to velice rychle,“ usmívá se Vítězslav Ščotka, otec čerstvého šampiona a odchovance vsetínského hokeje.

„Teď už tomu ale věříme. Jsme náležitě hrdí a velice šťastní. Nestává se často, že váš syn vyhraje zlatou medaili. Navíc přímo v České republice!“ hlásí dojatě o 28letém obránci brněnské Komety.

Zasekl se vám při gratulacích telefon?
Bylo jich hodně, blížilo se to ke stovce. Gratulovali mi lidi, které jsem neviděl deset dvacet let. Byli jsme šťastní a zároveň překvapení, kolik zpráv přišlo. Nejvíce mě však překvapila od mého bývalého šéfa, se kterým jsem pracoval právě před dvaceti lety. Napsal zprávu, že moc gratuluje k synově zlatu, že musíme být hrdí. A to jsme!

Může být pro vás ještě něco víc?
Syn před dvěma lety získal bronz ze šampionátu ve Finsku. Česko po deseti letech získalo medaili, byla velká euforie, navíc po obratu na 8:4. S tímto se to ale nedá srovnat, toto zatím byl úplný vrchol, doma jsme po 39 letech vyhráli zlato. Ještě je ovšem samozřejmě olympiáda. U té je všechno otevřené, zda se tam dostane, nebo ne.

Ze začátku to přitom pro vašeho syna nevypadalo dobře. Trenéři ho nezařadili na soupisku, během šampionátu přijeli hráči z NHL.
Dva týdny trénoval s týmem, jakmile přijeli Nečas, Zacha a Pastrňák, tak musel odevzdat akreditaci a připravovat se sám. S panem Židlickým pak další týden sám individuálně trénoval v Letňanech. Bylo to pro něj těžké, nevěděl, jestli naskočí, nebo ne. Říkali jsme mu, ať vydrží, že pořád musí být připravený a v plné síle.

Šance se dostavila, při disciplinárním trestu Jana Rutty byl před finále dopsán na soupisku.
Napsal manželce, která mi dala vědět. Byl hodně nervózní, připravoval se spát, aby byl naplno připraven. Měli jsme neskutečnou radost, že ho trenéři na soupisku zařadili, nedalo se to popsat slovy. Splnil se mu sen, zahrál si na domácím mistrovství světa.

Finále jste nakonec sledovali přímo na místě. Přemýšleli jste, zda se do Prahy vydáte?
Že bude hrát jsme se dozvěděli na cyklovýletě po vsetínských kopcích na Lazech. Dali jsme si lehký oběd, pak přišla ona zpráva, že máme přijet. Zprvu jsme si říkali, jestli to stihneme. Rozloučili jsme se s kamarády, ať se na nás nezlobí, že se to nestává každý den. Sjeli jsme dolů, přijeli domů a o půl třetí odjeli do Prahy. Hodinu a půl jsme čekali v koloně, rychle se ubytovali. Přišli jsme akorát, když vyjížděli na led.

Honza nakonec zápas ustál, po zápase ho chválil i spolukomentátor České televize a bývalý reprezentant s bohatými zkušenostmi z NHL Jakub Voráček.
Sami jsme to neslyšeli. Psali nám to ovšem příbuzní i Honzův děda. Při prvním střídání na něj jel Kevin Fiala, všichni čekali, jak to dopadne. A skončilo to dobře, každý byl asi překvapen. Honza pak říkal, že kdyby udělal chybu, byl by za nejhoršího. Osobně jsem mu však věřil, pochybnosti jsem neměl.

Šampionát je za námi, emoce pomalu odeznívají. Co pro vás osobně bylo nejsilnějším zážitkem?
Když skončilo finále, vybuchly konfety, začaly padat na led a kluci se radovali z titulu mistrů světa! V té chvíli jsme všichni byli dojatí, včetně přihlížejících na stadionu.

Jaké pak bylo setkání se synem, čerstvým mistrem světa?
Kluci večer oslavovali, my na hotelu hlídali vnučku, viděli jsme ho až druhý den. Setkání bylo perfektní. Když z hotelu vycházeli turisté z Itálie a zjistili, že je to skutečně on, tak se s ním fotili. Bylo to dojemné. A hodně lidské.