„Původně jsem vůbec nechtěl před utkáním nějak trénovat. Ale když jsem slyšel, jak všichni zbrojí a předhánějí se v trénincích, tak jsem to musel zkusit taky," směje se před exhibicí brankář Vsetína Roman Čechmánek, jenž má pět ze šesti titulů a mimo jiné také třikrát vyhrál mistrovství světa a má i legendární zlato z olympiády v Naganu.

Nedělní exhibice přitahuje pozornost fanoušků Vsetína i Zlína, kteří se nemohou dočkat. Je asi zbytečné se ptát, jestli se těšíte . ..

No právě že se snad ani netěším (smích). Co teď poslední dny slyším ze všech stran je, že všichni se zaprvé těší, ale hlavně že hodně kluků poctivě trénuje minimálně čtrnáct dní. Zatímco já jsem nebyl na ledě ve výstroji ani nepamatuji. Já bych asi šel do toho zápasu úplně bez tréninku ve výstroji, ale jak jsem slyšel, jak se všichni předhánějí v trénincích, tak jsem to musel zkusit taky. Ale s tím rozdílem, že jsme začal až tři dny před zápasem.

Kdy jste vlastně byl na ledě v brankářské výstroji naposledy?

V létě jsem byl na exhibici Zlatý hattrick proti Naganu v Jihlavě, pak jsem byl ještě rozlučkové exhibici Martina Straky a Jardy Špačka. Kromě těch exhibicí řekněme za poslední rok opravdu nic.

Vzpomenete si často na rivalitu mezi vsetínem a Zlínem z doby titulových zápasů?

Moc často ne, ale bez pochyby ta rivalita mezi kluby byla v těch letech opravdu velká, mezi hráči i mezi fanoušky. V té době celkově hokej více zajímal fanoušky, i děti to mnohem více táhlo hrát hokej.

Podle posledních údajů mají až na pár výjimek být téměř identické sestavy z finálové série v roce 1995. Těšíte se na někoho speciálně?

To ani ne. Některé kluky jsem dlouho neviděl, jsem zvědavý, kdo přijede nebo ne. Rád se uvidím asi se všemi, budeme si mít o čem povídat. Podle skoro stoprocentní účasti je vidět, že si všichni asi rádi zavzpomínají a potkají se zase po dlouhé době na ledě.

Byl jste v brance u postupu Vsetína do extraligy a pak máte pět ze šesti vsetínských titulů. Dá se říct, co pro vás tehdy znamenalo více?

Každé to mělo svoje kouzlo. Postup do extraligy byl skvělá věc. Uhráli jej odložení hráči, nechtěli je jinde, tak se chtěli ukázat. Pokračovalo to i první rok v extralize, kdy bylo ve Vsetíně hodně kluků ze Zlína, kteří byli doma prakticky nechtění. V tom pak vznikala ta velká rivalita a derby Vsetín – Zlín bylo vždycky hodně zajímavé.

Když se řekne finálová série 1995 Vsetín – Zlín, co vás napadne úplně první?

Že nejdůležitější byl druhý zápas série, který jsme doma vydřeli 2:1 a srovnali sérii na 1:1. Ten první jsme totiž prohráli 3:6 a kdybychom nezvládli i druhý, bylo by zle. Naštěstí jsme ho vyhráli, série byla 1:1 a jelo se dále.

Hodně lidí si pamatuje inkasovaný gól Vsetína z obrovského ofsajdu a gól, který neměl platit. Cítili jste to jako křivdu?

Gól z ofsajdu byl pro nás hodně nepříjemný. Celá republika to jasně viděla, že to byl obrovský ofsajd, bylo těžké se s tím vyrovnat. Ale pak se takzvaně pravda ukázala a my po situaci na začátku prodloužení s pukem v kaluži jsme dali gól a vyhráli titul.